Jak se stát kanadsko-americkým publisherem

Myšlenka udělat z knihy Můj divoký hokejový život ještě My Wild Hockey Life a pokusit se ji vydat v zahraničí ve mně definitivně uzrála loni v půlce prosince. Roli v tom sehrály i přibývající e-maily z Kanady, USA, Německa, ale i Kataru (opravdu jeden takový přišel) s dotazy, jestli knížka bude mít taky anglickou verzi. Nejdřív jsem měl asi deset argumentů, proč to nejde a že je to nesmysl. Ale nakonec jsem si řekl, že minimálně za pokus to stojí. Podobnou příležitost nemáte osmkrát za život.

Je jasné, že kdyby Miroslav Fryčer většinu kariéru odehrál v Calgary nebo Pittsburghu, nikdy bych se do toho nepustil. Toronto je však jiná galaxie. Velký trh a město posedlé hokejem. Aspoň se to pořád dokola říká. Na žebříčcích nejprodávanějších hokejových knih v Kanadě je asi polovina TOP 10 obsazená kousky, co se nějakým způsobem vztahují k Maple Leafs. I lehce podprůměrně úspěšné dílko by pro místní nakladatele mohlo být zajímavé, říkal jsem si.

Jenže najít nakladatele nebude jednoduché, to mi bylo jasné. Knižní svět tam funguje jinak než u nás. Je mnohem koncentrovanější. Asi osmdesát procent trhu ovládá pět korporací zvaných Big Five, což jsou filiálky velkých newyorských nakladatelských domů. A žádný z nich se s vámi nebude bavit, pokud nemáte literárního agenta, který nabízí rukopisy a případně potom za provizi 15 % z autorova honoráře dojednává smlouvy. Když do nakladatelství pošlete text, odpovědi se nedočkáte. Ani zamítavé.

Drobný problém je v tom, že sehnat agenta je pro nováčky téměř nemožné. Nebo ho klidně může hledat pár let. Agenty totiž zajímají pouze potenciální autoři bestsellerů a z nich hlavně takoví, kteří budou úspěšné knížky schopni chrlit aspoň každý sudý rok. Ani jsem to nezkoušel. Pokračovat ve čtení „Jak se stát kanadsko-americkým publisherem“

E-knihy milované i zatracované

Bylo to na jedné autogramiádě, kterou jsme v Praze měli s Danem Orálkem. Přišel mladík, že by si rád koupil a nechal podepsat knížku Můj dlouhý běh. Jasně, žádný problém. „Tedy já už jí četl,“ pokračoval nesměle. „Stáhnul sem si éknihu z Uložto. Ale líbila se mi, tak jí chci mít koupenou. A podepsanou.“

Díkybohu, že se občas najdou napravení hříšníci. Ale moc jich nebude, proč si něco nalhávat. Asi není náhoda, že poměr prodaných paperbacků a e-knih byl u zmíněného titulu dost tristní, nějakých 50:1. Ačkoli e-kniha byla o třetinu levnější a patřila v žánru k těm cenově dostupnějším. Tržby se nedaly nazvat honorářem, spíše spropitným.

Přesto mám e-knihy rád. Nebudu polemizovat s tím, že klasická kniha má svoje kouzlo, papír obvykle krásně voní, stránky šustí, v knihovně se všechno hezky vyjímá a tak dále. Jistě je to pravda. Škvoreckého nebo Seiferta bych si jako e-knihu nikdy nekoupil. Pokračovat ve čtení „E-knihy milované i zatracované“

Ota Pavel, velký spisovatel český

Poprvé jsem se s Otou Pavlem potkal už jako batole – symbolicky a hodně vzdáleně, pochopitelně, vždyť umřel 369 dnů před mým narozením (a tedy přesně před 45 roky). Moje dětská lékařka totiž ordinovala v prvorepublikové vile kousek od vlakového nádraží, nejdříve arizované a posléze znárodněné, a jak jsem se v dospělosti dozvěděl, původně patřila židovské rodině Josefa Poppera, což byli příbuzní Oty Pavla, ostatně o nich píše v povídce Králíci s moudrýma očima. Tam jsem dostával pendepony do zadku, tam mi brávali krev a fonendoskopem poslouchali tlukot srdce.

Karel May promine, ale Ota Pavel byl moje první opravdová literární láska. Byť to nebyla láska na první pohled. I to se občas stane, že nejdřív jsou na řadě pochyby a nejistota a váhání, teprve pak přijde to pravé. Důvodem nejistot byla Pohádka o Raškovi. Už si přesně nepamatuju, jestli to na konci prvního stupně byla přímo povinná literatura, nebo jsme v čítance měli jenom ukázku, ale moc mě nenadchla. Málokterý názor a pocit z doby, kdy nám bylo deset let, si přeneseme až do dospělosti. Tohle je ten případ. Pořád mi to nic neříká a je to jediná Pavlova knížka, jíž jsem nikdy nepřišel na chuť.

O to rychlejší bylo okouzlení dalšími díly a dílky. Nejdřív jsem, to mi mohlo být tak jedenáct, přelouskal jeho sportovní povídky a reportáže. Byla úžasné, samozřejmě. Byl to styl psaní, který je neopakovatelný, zvláště v dnešní době, kdy sport dávno není studánkou čisté vody. Ale to nebyl už ani ke konci 60. let, možná snad proto Pavel svět sportovní literatury záhy opustil. Neumím si představit, že by o dnešní generaci sportovců, kteří vydělávají miliony a budují si tzv. brand, psal stejným stylem jako kdysi o Klozovi nebo Kubrovi. Bylo by to těžko uvěřitelné až směšné, mám dojem. Pokračovat ve čtení „Ota Pavel, velký spisovatel český“