Bída sportovních plagiátů

Možná jste si všimli, že pulty českých knihkupectví jsou v posledních letech zasypány biografiemi sportovních hvězd, od Jágra přes Sagana až po Neymara s Messim. Mají leccos společného. Především útlý hřbet a autorskou metodu charakterizovanou klávesovými zkratkami Ctrl-C a Ctrl-V. Nebo řečeno méně kulantně: nějak se nám tady rozmnožily plagiáty.

Pozoruhodné je, že se k nim snižuje i velké nakladatelství Albatros Media reprezentované značkou XYZ. Navíc cestou, kdy například brožurka o Jaromíru Jágrovi se v tiráži tváří jako překlad z Kanady; ovšem jméno autora ani údajné quebecké nakladatelství nelze dohledat na Amazonu, vlastně nikde. Dotyčný spisovatel T. J. Millner je vůbec produktivní a všestranný, vedle čísla 68 zvládne popsat i život Vardyho či Saganův. Asi není těžké dovtípit se, že za jménem se bude skrývat některý z českých autorů.

Dílka rozsahu možná tak dvaceti stran ve Wordu jsou slepeniny ze všech možných zdrojů, domácích i zahraničních, z novin, z webů i z autorizovaných autobiografií. S autenticitou nemají nic společného. Ani v případech, kdy objektem je český sportovec – například spisek o biatlonistce Gabriele Koukalové z dílny XYZ je vytvořen výhradně podle článků ze Sportu, MF DNES a webu ČT Sport. Náklady minimální, výdělky zřejmě solidní.

Nejkomičtější je, pokud tyto plagiáty opisují od jiného proslulého plagiátora, tedy od Petra Čermáka z nakladatelství Imagination of People specializovaného na podobný odpad. Jinými slovy: věhlasná firma Albatros Media vám dodává plagiát na druhou.

Čermák je v produkci svých děl ještě o něco drzejší než XYZ. Ačkoli téměř všechny sportovce, o nichž píše, viděl maximálně v televizi, nebrání mu to vyšperkovat obálky knih jejich podpisy. Ačkoli jeho základním zdrojem jsou články českých novinářů, není mu stydno je ve svých textech peskovat za to, že o sportu informují povrchně a nedokážou se vcítit do duše zpovídaných (na rozdíl od něj, pochopitelně).

Nemám z principu nic proti neautorizovaným životopisům. Na tomhle žánru není nic špatného. Viz Steve Yzerman nebo Mark Messier – abych jmenoval z těch, co jsem četl relativně nedávno. Většinou pro ně platí, že je za nimi spousta práce, že autor zpovídal desítky lidí, prošel tuny pramenů, snažil se příběh napsat provokativním způsobem a nabídnout neotřelý pohled, neopisoval z životopisů autorizovaných atd.

Stejně tak jsem četl řadu sportovních autobiografií, které se příliš nepovedly. Nudily mě, byly v nich chyby, příběh byl zmatený a ne úplně dobře napsaný, nešel do hloubky. Ale vždycky jsem jejich autory (i zpovídané osoby) respektoval, protože své práci věnovali kupu času a snažili se napsat knížku tak, jak nejlíp uměli. Snažili se sdělit příběh, na kterém jim záleželo. Nebyl to plagiát sesmolený za účelem co nejrychlejšího zisku. Nebylo to dno.

Sportovní literatura u nás nemá nejlepší pověst a rychlokvaškové plagiáty ji ničí ještě víc. Mrzí mě to jako dlouholetého čtenáře i občasného autora a nakladatele. Neříkám, že by knížky o sportu snad měly mít hodnotu a význam srovnatelné s krásnou literaturou, ale tvrdím, že nejlepší kousky se – stejně jako v případě detektivek – k horním patrům aspoň nesměle blíží. Ať jde o Otu Pavla nebo Kena Drydena. Protože jsou výsledkem poctivé práce, protože překračují meze stadionů a novinových výsledků, protože dokážou být zajímavým svědectvím o společnosti, době a zemích, jichž se týkají.

Bohužel proti úplně nejvýše zmíněným autorům není účinné obrany. Média, která jsou v jejich dílcích vykrádaná, dobře vědí, že pokus o žalobu by ztroskotal, nebo by i v případě vítězství přinesl žalostný výsledek. Ostatně ne náhodou se plagiátorská nakladatelství preventivně jistí uváděním „pramenů a použité literatury“ v závěru knih.

Sportovci jsou na tom podobně. Pokud se v plagiátorských brožurkách neobjeví vymyšlené nebo nepřesné informace, jež by je viditelně poškozovaly, nemá smysl povolávat do zbraně právníka. Jedinou možností je se veřejně proti podobným opusům ohrazovat, jako to nedávno na sociálních sítích učinila Gabriela Koukalová. Nebo je fanouškům nepodepisovat. I za cenu, že asi budou působit jako namyšlené primadony.

Největší moc mají nakonec v rukou čtenáři. Když knížky z nakladatelského suterénu nebudou kupovat, přestanou vycházet. Nebo jich aspoň nebude tolik. Možná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *