Jak píšu a nepíšu

Titulek možná mohl znít „Jak psát a nepsat“, ale to by mi přišlo trochu nafoukané. Nemám ambice radit druhým, nejen v téhle věci. Čímž se poněkud liším od řady autorů, kteří napsali první knížku, prodali pár tisíc výtisků a vzápětí rozjeli sérii workshopů na téma, v čem se skrývá tajemství spisovatelského řemesla.

Proto ta první osoba jednotného čísla.

Ale na to, abych sepsal, co při psaní pomáhá mně a čím se snažím řídit, si celkem troufám. Tady je mých pár zásad.

Nebuď Štěpán Šafránek.
Ta scéna je v prvním díle „básníků“. Borůvka přepisuje na stroji text, co jí diktuje referent, a Štěpán Šafránek do toho vstoupí s námitkou, že věty jsou příliš strohé, komisní. „Copak nečtete noviny?“ ptá se. A pak do textu začne montovat přívlastky: „Rozpor je přeci příkrý, oblasti klíčové, rozvoj dynamický…“ Nebo tak nějak. V rámci filmu asi vtipné, ale v podstatě jenom do vět nacpal plevel. Přesně tím způsobem, jakým psaly – a často pořád píší – noviny. Nebo studenti, když potřebují natáhnout seminárku.

Každé slovo musí mít ve větě svoji funkci, svoje opodstatnění. Jinak je tam zbytečné – tvrdím já.

Piš pro sebe.
Pokorně si vážím každého čtenáře, i toho nespokojeného, protože dobře vím, že ty cca tři stovky mohl utratit tisíci jinými způsoby než koupí mojí knížky. Díky všem!

Na druhé straně: nepíšu pro ně. Píšu výhradně pro sebe – i když samozřejmě mám radost, pokud se výsledek líbí i jiným. Psaní není moje živobytí, proto k němu nemusím přistupovat marketingově a analyticky, nemusím řešit, jakou mám cílovou skupinu, jaké téma ji osloví, čím ji potěšit a čím ji raději nerozčilovat. Žádné kompromisy, žádné taktizování. Vždycky se snažím, aby knížka vypadala přesně podle mých představ. Abych toužil právě takovou si přečíst (pokud by měla jiného autora).

Ještě než jsem začal dávat dohromady životní příběh Miroslava Fryčera, byl lehce skeptický a ptal se, jestli si myslím, že si ji koupí víc než 200 lidí. Vždyť od roku 1981 žije převážně v cizině, není žádný hrdina z Nagana, publicitu nevyhledává, málokdo ho zná. Byl jsem optimista. Věřil jsem v 500-600 kusů, což by zaplatilo náklady na výrobu, a tajně doufal v tisíc. Kdybych spekuloval a analyzoval, nikdy bych se do psaní nepustil. Nebo bych to celé pojal úplně jinak. Ale já chtěl udělat knížku, která by se líbila především mně (a panu Fryčerovi, samozřejmě).

Jenom za první dva měsíce jsme prodali 1300 výtisků. S reklamním budgetem ve výši 0 Kč a nepovšimnutí většinou knihkupců. Možná se to povedlo právě proto, že jsme psali pro sebe.

S humorem opatrně.
Pokud nepíšete scénář sitcomu nebo vystoupení pro stand-up comedy, měli byste humorem šetřit. Každá věta opravdu nemusí být vtipná a mít ambici vyvolat u čtenářů salvy smíchu. Ani v tzv. humoristické literatuře ne.

Přitom takových textů a knih, mám dojem, přibývá. Asi je to ozvěna sociálních sítí. Autoři, kteří vyrostli právě tam, jsou zvyklí, že za každý vtipný status dostanou mraky lajků, a mají pocit, že tohle je recept na zábavnou knížku. Není. Jednak proto, že co funguje na sociálních sítích nebo na blogu, nemusí fungovat v rámci mnohem většího útvaru. A jednak text prošpikovaný vtipnými větami a neotřelými obraty v konečném důsledku čtenáře nudí úplně stejně jako text plný frází. Aspoň mě tedy ano.

Humor vynikne právě tehdy, když je ho poskrovnu. Když si jeho použití připravíte před čtenářem stejně trpělivě a nenápadně jako v tenise útok na síti. A lepší je myslím věnovat úsilí vypilování vtipných okamžiků a point než rozhazování tzv. humorných hlášek do každého odstavce.

Tímto se omlouvám za každý nepovedený pokus o humor. Pracuju na tom.

Nepiš všechno, co víš.
S málokterými texty jsem byl s odstupem tak málo spokojený jako s těmi, kam jsem se snažil nacpat všechno, co vím. Kde jsem se snažil zužitkovat všechno, co jsem se o tématu nebo události dočetl, doslechl, dozvěděl.

Někdy není od věci si něco nechat pro sebe. Text se tím provzdušní a nepřipomíná sled údajů, historek a kuriozit, i čtenářova mysl si při louskání stránky trochu odpočine. A řada takhle vynechaných věcí se přeci dá využít jinak a jinde. Třeba v další knížce.

Buď sebekritický.
Nejtěžší věc, se kterou myslím bojuje každý. Ale jako každá dovednost, i soudnost se dá naučit. V začátcích jsem se těžce smiřoval s tím, když jsem lopotně vydřené odstavce a stránky, za nimiž byly dny práce, kolikrát té nejprotivnější, musel škrtnout (tedy nemusel, bylo to moje rozhodnutí). Dneska už vím, že to dělám pro dobro konečného výsledku a že téměř vždycky je takový zásah na místě. Ostatně z poslední knížky jsem vyhodil tři kapitoly, které mi tam neseděly, a čtvrtou, naplánovanou ani nerozepsal. A správně jsem udělal.

Vůbec nejdůležitější je prokázat sebekritičnost ve fázi, kdy jsem už s aktuální verzí rukopisu spokojený a svoje připomínky mi sdělili i beta čtenáři. Vím, že kdybych knížku v téhle podobě vydal, nemusel bych se za ni stydět. Jenže to mi je málo. V té chvíli mám za sebou teprve osmdesát procent práce. Je třeba dopilovat, co se dopilovat dá, proškrtat všechny zbytky vaty a slovního plevelu, vzít do ruky každou větu, podívat se na ni zprava i zleva a vůbec bazírovat na věcech, na kterých záleží asi jenom mně.

Ale stojí to za to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *