Listování proti času

Dnes už je ten plácek u asfaltky zarostlý trávou. Ale dlouhé roky tam stál novinový stánek, jediný na našem sídlišti. Místo, kde jsem jako kluk utrácel skoro všechno kapesné. Hlavně v úterý, to vycházel Stadion. Jediný časopis, o kterém jsem byl přesvědčený, že ho má smysl číst, tenkrát v 80. letech.

Oficiální otevírací doba byla od sedmi hodin, ale úterý co úterý se už ve tři čtvrtě tvořila na chodníku fronta. V létě, v zimě.

Zhruba v 6.50 přijel poštovní vůz a řidič vyhodil na zem dva balíky.

V 7.15 se na obzoru vynořila prodavačka. Stará, řekl bych tenkrát, ale pravděpodobně jí bylo stejně, kolik mi je teď. Když bylo hezky, jela na starém kole. Když bylo hnusně, kolíbala se k nám pomalou chůzí.

Potom odemkla, sundala mříž a s teatrálním heknutím vnesla balíky dovnitř. Nožem odřízla motouzy na prvním, to byly vždycky noviny. A ležérně je začala rozprostírat po pultu. Jako by si nás chtěla vychutnat.

Za chvíli přišel řadu na druhý balík, s časopisy. Nervozně jsme nakukovali stánkařce pod ruce. Dorazil dneska Stadion? Nebo zase ne? A kolik kusů? I to byla důležitá otázka. Protože už na prvním stupni základky jsme díky PNS pochopili, jak funguje socialistická ekonomika. Z obvyklých dvaceti výtisků totiž čtrnáct zamířilo pod pult, pro známé a štamgasty, a na vytrvalce ve frontě zbylo šest výtisků.

„Ale jenom s Rudým právem!“ nezapomněla nikdy stánkařka zdůraznit, že nás Stadion nebude stát tři koruny, nýbrž o padesátník víc.

Zcela jistě to bylo proti všem spotřebitelským vyhláškám (pokud tedy vůbec nějaké existovaly), jenže zkuste se v deseti letech hádat s cizími dospělými. Nebo si snad někde stěžovat… A tak jsme byli asi jediné děti v republice, které stranickému tisku zvyšovaly prodeje.

Téměř pravidelně jsem takhle trávil úterní rána od roku řekněme 1982 až do 1990. Potom mě z měsíce na měsíc přestal Stadion zajímat. Jednak se mi úplně nelíbilo, jakou obsahovou cestou se po revoluci vydal (víc mi seděla nově vzniklá a hned zase brzy zaniklá Sport revue), a jednak se najednou objevilo tolik jiných lákadel. Nové knížky, nové desky, nové časopisy a noviny. A taky mi už, samozřejmě, dávno nebylo těch deset let.

Staré výtisky dlouho ležely schované na chatě. Některé časem rozežraly myši a zbytek se vyhodil, když se před pár roky chata prodávala.

Ze Stadionu zůstala jenom legenda.

Bude to tak pět let, co jsem s překvapením zjistil, že v antikvariátech a na aukčních portálech se dají docela komfortně sehnat archivní, svázané ročníky. Asi jak umírají jejich někdejší majitelé, nebo si s příchodem důchodového věku doma a na chalupách dělají pořádek. Někdy jsou ceny přemrštěné, většinou jdou však sehnat za slušné peníze – až máte pocit, že jste dotyčného okradli, když za jeden ročník chtěl jenom 133 korun.

A tak jsem pomalu začal dohromady dávat archiv Stadionů. I z let, kdy jsem ještě nebyl na světě. Ty mě možná zajímaly úplně nejvíc.

V cíli ještě nejsem, ale už mi chybí jenom pár ročníků.

Rok 1966, Stadion ještě v černobílém provedení, s doplňkovou červenou.

Nekupuji si je samozřejmě proto, aby se hezky vyjímaly v knihovně. Ve volném čase si jimi listuji. Zajímá mě všechno, co jsem o sportu nevěděl nebo co mi „tenkrát“ uniklo. A nejvíc jsem byl vlastně zvědavý, co z té legendy zůstalo, když se na ni podívám dnešníma očima.

S padesátými léty je to jednoduché. Moc se číst nedají. A někdy skoro fyzicky bolí, když vidíte, co všechno vyhlašoval Emil Zátopek nebo že i Ota Pavel dokázal sepsat protiizraelský výpad. Blbá doba, já vím. Velké rozhovory se sportovci téměř neexistovaly – asi aby se nepodporoval kult hvězd. Také u individuálních disciplín platilo, že kolektiv je nade vše. Víc než o tenisu jste se dočetli o branných závodech a západní sport byl až na vzácné výjimky vykreslován jako defilé lidské neřesti. Všemu pak dominovaly mraky politiky: sjezdy, závazky, výročí.

U šedesátých let je naopak hezky vidět, jak rok po roku se i referování o sportu vracelo k normálnějším poměrům. Přibývalo textů o NHL, o Tour de France nebo o fotbalu z jiných zemí, než jsou SSSR, Maďarsko a Bulharsko. Většinou bez dehonestujícího tónu. Stadion získal i moderní grafickou úpravu, kterou si držel ještě dlouho do sedmdesátých let.

Vrcholem byl samozřejmě annus mirabilis 1968. Už zkraje roku se na stránkách objevil seriál o vězněných hokejistech 50. let od Roberta Bakaláře, články o chystané pražské olympiádě 1980, velký rozhovor s emigrantem Jaroslavem Drobným atd. To úlevné nadechnutí se je téměř hmatatelné.

Kupodivu s nástupem normalizace Stadion neupadl. Nebo jenom minimálně. Pochopitelně některá jména opět chyběla, o některých tématech se nepsalo, vrátilo se povinné politické okénko, kritika profesionalismu atd. Ale troufám si tvrdit, že z toho časopis v rámci možností vybruslil se ctí. Stále byl na prvním místě sport. Velké akce, hvězdy, rozhovory, reportáže. Všechno, o čem si jako fanoušek chcete číst.

Při zpětném listování mě vlastně nejmíň bavily poslední roky, cca 1987-89. Ne snad proto, že bych četl už jednou přečtené. Ale trochu se změnilo zaměření časopisu, zřejmě i příchodem nových autorů. A taky něčím, co zpětně vidím jako snahu držet „prst na tepu doby“ a psát tzv. přestavbově. Najednou začalo přibývat mírně kritických textů v mezích povoleného o tom, kolik chybí dětských hřišť na brněnských sídlištích, proč se letos vyrobilo málo hokejek a jestli jsou sportovní prodejny připravené na vánoční období.

Snad to tehdy bylo i důležité, ale takhle po letech mě to krutě nezajímalo.

V 80. letech byly nedílnou součástí Stadionu i povídky ze sportovního prostředí. Jednu ze svých prvních tam publikoval i budoucí autor bestsellerů Michal Viewegh.

Samozřejmě nejpůvabnější na pročítání starých textů je, že jste už v pozici toho, kdo ví, jak všechno dopadlo. Který z vychvalovaných talentů zapadl, kdo naopak mohl žít s pocitem, že dobyl svět, kdo skončil špatně nebo dokonce hodně špatně. A taky nijak nepřekvapivě zjistíte, že se stále píše o tom samém, v roce 1980 stejně jako dnes. Naši fotbalisté a hokejisté neumějí střílet góly, vázne výchova mládeže, děcka jsou líná a nechtějí sportovat, nic není jako za nás, v těch požehnaných, zlatých časech…

Pozoruhodné je i vidět fotky několikadenního Roberta Holíka nebo tříletého Davida Volka. Článek, kde Ivan Hlinka přemítá, jestli se má dát na trénování. Rozhovor s Ivanem Lendlem, že by nechtěl žít nikde jinde než v Československu. I dost kuriozní představy z osmdesátých let o tom, jak bude vypadat sport v roce 2000.

A vůbec nejvíc mě překvapilo, kolik obálek a fotek a článků a titulků mi i po víc než třiceti letech zůstalo v paměti!

Dnes už mediální trh pochopitelně vypadá docela jinak. Píše se odlišně a o odlišných věcech, je tady internet, sociální sítě, víc jsou v módě videa než písmenka. I proto už dlouho nevychází populární plnoformátový sportovní časopis. A sotva někdy ještě bude. A jestli ano, pochybuji, že si ho čtenáři budou pečlivě archivovat a na konci každého roku dají svázat do pevných desek.

2 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.