Olympijský Woodstock, který trval jen deset dnů
Měl to být největší, nejradostnější sportovní svátek všech dob. A vlastně i byl. Do 5. září 1972, kdy mnichovský olympijský sen zničili palestinští teroristé. I tak město dodnes z dědictví tehdejší velkolepé akce žije.
Ve čtvrtek 28. října 1965 měl mladý mnichovský starosta Hans-Jochen Vogel nečekanou návštěvu. Na radnici se zastavil Willi Daume, předseda Německého olympijského výboru, a položil mu otázku: „Nechtěl by Mnichov kandidovat na uspořádání olympijských her v roce 1972?“
Vogela to trochu zaskočilo. O ničem podobném rozhodně nepřemýšlel. A kdyby snad ano, nakonec by stejně měl po ruce spoustu racionálních argumentů, proč tenhle nápad považovat za nesmyslný.
▪️ Město nemá potřebná sportoviště ani infrastrukturu.
▪ Je teprve dvacet let po válce a Mnichov se svou nacistickou minulostí by si při volbě sotva získal sympatie světa.
▪ A hlavně Západní Německo a komunistická NDR nemají navázané diplomatické styky a roky se přou, kdo by měl zemi reprezentovat na olympiádě, jestli jeden tým, nebo dva, pod jakou vlajkou, s jakou hymnou. Ani za to se plusové body nepřipisují.
Nakonec však sociálnědemokratický starosta našel víc důvodů se pro bláznivou myšlenku nadchnout než ji zavrhnout a o dva měsíce později podal oficiální kandidaturu.
Věřil, že díky olympiádě se město zmodernizuje a přestane být milionovou vesnicí.
Věřil, že Mnichov dokáže oslnit svět a jednou pro vždy se zbaví Hitlerova stínu.
Věřil, že do roku 1972 přenese to nejlepší ze svobodomyslného ducha šedesátých let.
Členové MOV překvapivě tuhle vizi podpořili – a 26. dubna 1966 dali při hlasování Mnichovu přednost před Montrealem, Detroitem a Madridem.
Bavoři se hned pustili do práce. Dokázali postavit nevšední sportoviště, která slouží dodnes. Město přeměnili k nepoznání a posunuli ho směrem k 21. století. O jejich olympiádě se mluvilo jako o nejzajímavější, nejbarevnější a nejuvolněnější v historii.
Tedy přesně do 5. září 1972.
V ten den palestinští teroristé zaútočili na členy izraelské výpravy a v krvi utopili nejen životy pěti sportovců, šesti trenérů a jednoho policisty, nýbrž i Vogelův sen.
Když se totiž dnes kdekoli ve světě vzpomíná na Mnichov 1972, téměř vždy v souvislosti s teroristickým útokem.
Je to pochopitelné.
Ale svým způsobem i nespravedlivé.
Protože prvních deset dnů byla mnichovská olympiáda opravdu výjimečným svátkem. Sportovním Woodstockem. Katalogovou ukázkou světa, v němž by nebylo špatné žít.
Letošní padesáté výročí je ideální příležitostí to aspoň trochu napravit.
