Ota Pavel a jeho hledání opravdového sportu

Na jeho knížku o fotbalové Dukle se na Václavském náměstí stála podobná fronta, jaké se v té době stávaly na banány a zájezdy s Čedokem. Jeho sportovní texty četli se zatajeným dechem i lidé, kteří netušili, co je to ofsajd nebo lapačka. Až takové popularitě se těšil novinář a spisovatel OTA PAVEL, od jehož narození včera uplynulo 90 let.

„Sportovní novináři to mají čím dál těžší. Století telerecordingů a telefot se proti nim spiklo. Zpráva v ranních novinách je vždy už omletá – přinesla ji družice, telefoto, telefonát.“

Nahradit telefoto a telerecording slovy internet a chytrý telefon, tvářil by se předchozí odstavec velmi aktuálně. Ale je starší víc než půl století. Tyhle věty se objevily na přebalu prvního vydání knížky Plná bedna šampaňského v roce 1967 a chválily autora, novináře Otu Pavla, že sport pro něj nejsou jenom výsledky a vstřelené góly, ale že ve svých textech pátrá po tom, co se skrývá za oponou, jakou cenu sportovci platí za vítězství a jak tvrdé bývají jejich pády.

Byla to věc, na níž si zakládal a ve které byl nepřekonatelný. A která ho proslavila ještě dřív, než se na pultech objevily, a rychle z nich i zmizely, jeho oceňované knihy z mimosportovního prostředí Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.

Ke sportu měl vždycky blízko. Miloval atletiku a hokej, v něm to dotáhl až do dorosteneckého týmu Sparty. Stal se i mládežnickým trenérem a rukama mu prošel třeba František Tikal, pozdější reprezentační obránce, jehož osud zvěčnil v povídce Bratři.

To měl ještě v občance napsáno: Otto Popper. Pod tímhle jménem se v roce 1949 úspěšně ucházel o práci eléva ve sportovní redakci Československého rozhlasu a podepisoval jím svoje první články. K místu mu pomohl kamarád Arnošt Lustig, pozdější slavný spisovatel, který se s jeho bratry Jiřím a Hugem seznámil v koncentračním táboře v Terezíně.

Celá rodina se nechala přejmenovat až v roce 1955. „Tenkrát jsme si říkali, že když žijem v české zemi, že bychom měli mít správně české jméno namísto toho Popper, a snad jsme byli také trochu víc podělaní, než bylo třeba.“

Už jako Ota Pavel nastoupil v únoru 1956 do časopisu Stadion, protože cítil, že víc než s mikrofonem si rozumí s psacím strojem. Toužil psát reportáže, povídky a postupem času si splnit i velký sen stát se spisovatelem.

Ale nebyl to šťastný krok. Stadion byl ještě hodně zpravodajsky zaměřený týdeník a jeho nadřízení neměli pro literární sklony pochopení. Pavla navíc trápilo, že víc než kvalitní a pečlivě poskládané reportáže se cení, kolik kdo napsal článků. Pracovní tempo ho ubíjelo. Neměl čas na četbu, na sebevzdělávání – a na dokončení střední školy, kterou studoval dálkově. Po roce proto odešel do Československého vojáka.

Ten vycházel dvakrát do měsíce a měl tam víc času i prostoru na psaní, po jakém toužil.

I díky působení v armádním časopise dostal jedinečnou příležitost vypravit se počátkem 60. let s fotbalisty Dukly na tehdy prestižní Americký pohár do New Yorku. Byla to slavná generace jeho vrstevníků Josefa Masopusta, Svatopluka Pluskala, ale i mladších hráčů, jako byli Jozef Adamec nebo Rudolf Kučera.

Pavel s nimi nestrávil jenom týden v USA. Jezdil i na soustředění, na ligové zápasy. Motal se okolo týmu celý rok, aby měl co nejvíc materiálů pro chystanou knížku. „Pamatuji si, jak s námi absolvoval tréninky v newyorském Central Parku a plazil se se mnou na konci štrůdlu. Říkal jsem mu: Otíčku, počkej, my se pak pro tebe vrátíme. To ho ale strašně naštvalo, zatnul zuby a běžel dál,“ vybavoval si po letech útočník Kučera.

Dukla mezi mrakodrapy, tak se Pavlova prvotina jmenovala. Když počátkem roku 1964 vyšla, stála se před knihkupectvím v pasáži Alfa dlouhá fronta, až na Václavské náměstí, protože lidi podle časopiseckých úryvků tušili, že je čeká nevšední čtenářský zážitek. Ačkoli Dukla měla pramálo fanoušků, náklad 25 tisíc výtisků byl vyprodaný během pár dnů.

Další knížka měla být o hokejových reprezentantech. V únoru 1964 proto jel na zimní olympijské hry do Innsbrucku s privilegiem být mužstvu stále nablízku, směl dokonce i do kabiny. Chodil tam často. Po každém zápase. Povzbuzoval hráče, i když jim to zrovna nešlo, čímž je asi docela štval.

Závěrečný zápas se Švédskem prohráli 3:8 a vypadalo to, že na ně zbude nepopulární čtvrté místo. Vtom do kabiny vběhl nadšený Ota Pavel a gratuloval jim k bronzu, protože se v tiskovém středisku dozvěděl, že podle na poslední chvíli upravených pravidel o rozdílu branek skončili třetí a Kanada čtvrtá.

Nikdo mu moc nevěřil. Mužstvo bylo přesvědčené, že je čtvrté.

A pak se z rohu kabiny, od jednoho ne zrovna úspěšného hráče, ozvalo: „Ty, Žide, běž do plynu!“

Pro Pavla to bylo, jako by dostal pěstí zároveň mezi oči i na solar. Otočil se a mlčky odešel. Do konce olympiády už ho nikdo neviděl.

Výprava se domů vrátila bez něj a po Praze se roznesla senzační zpráva, že armádní důstojník a redaktor Československého vojáka emigroval.

Nikomu se neozval, ani manželce ne. Ale kamarádovi Lustigovi to nedalo a přes známé z vojenské rozvědky ho nakonec vypátral. Kousek za Innsbruckem. V psychiatrické léčebně.

Antisemitská nadávka Otou Pavlem nejen otřásla, ale zřejmě byla i spouštěčem maniodepresivní psychózy, s níž se potýkal do konce života. Slova o plynu zaslechl v Rakousku, v prostředí, kde zase denně slyšel němčinu a vybavovaly se mu vzpomínky na protektorát, ne tak daleko od Mauthausenu, kde část války strávil jeho bratr Jiří.

„Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruckem selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie,“ napsal později v epilogu povídkového výboru Jak jsem potkal ryby.

Z knížky o hokejistech nic nebylo. V šestatřiceti letech mu byl přiznán plný invalidní důchod a opustil redakci Československého vojáka.

Psát však nepřestal. Tvořil těžce, v pauzách mezi pobyty v bohnické léčebně. Pral se s každým slovem a s každou větou.

Také jeho druhá knížka, soubor črt a reportáží Plná bedna šampaňského, měla nebývalý úspěch. Okouzlila i čtenáře, kterým sport nic neříkal. Právě proto, že ve svých textech neřešil branky, body a vteřiny. Zajímaly ho osudy otloukánků, co nikdy nepřestali být otloukánky, i šampionů, kteří se na Olympu příliš dlouho neohřáli a třeba se na ně i zapomnělo.

Nefascinovala ho sportovní sláva a nasvícená pódia, fascinovala ho sportovní dřina. „Nejhezčí je v cyklistice jet závod, předávání poháru už tak krásné není,“ tvrdil. I díky jeho textům byli rehabilitováni cyklisté Jan Veselý a Jan Kubr, v roce 1957 zadupaní do země za to, že vzdali Závod míru. Povídka Omyl (v první verzi Když ti to nejede) byla dokonce otištěna ve francouzském časopise Miroir du cyclisme.

Napsal o fotbalovém útočníkovi Františku Klozovi, který zemřel v posledních dnech války, kdy šel bojovat proti Němcům.

Spřátelil se s kanoistou Alfrédem Jindrou, jehož slibnou sportovní kariéru utnula obrna.

O cyklistovi Ladislavu Hellerovi napsal dvakrát. Původní povídku Etapa po čtyřech letech musel do dalšího vydání úplně přepracovat, protože jeho kamarád mezitím tragicky zemřel. Dnes je známá jako Pár kilometrů od Terezína.

Črta Jak to tenkrát běžel Zátopek je pořád to nejlepší, co kdo u nás o výjimečném vytrvalci napsal.

Dojal i příběhy gymnasty Aloise Hudce a hokejového brankáře Josefa Mikoláše.

Koncem 60. let ale začal sportovní svět pomalu opouštět. Z mnoha důvodů. Jeho vrstevníci a lidé, ke kterým měl blízko, mizeli ze scény a od mladších už si udržoval odstup. Navíc stále jasněji viděl, že sport přestává být studánkou čisté vody a férovým zápolením, kde ten lepší vyhrává a ten méně šťastný i tak odchází se vztyčenou hlavou. A že lidi už víc než hledání bezejmenných sportovních hrdinů zajímá, jaké má Pelé číslo kopaček (jak si postěžoval v Reportážní povídce za pět litrů hříbků v sladkokyselém nálevu).

A především toužil po opravdové literatuře. A opravdovém uznání. Trápilo ho, že pro spisovatele je pouze zručný sportovní novinář a pro sportovní novináře zase podivný autor, který texty o fotbale nebo hokeji pentlí do krásných slov.

„Je zvláštní, že v kulturních kruzích je člověk, který píše o sportu – a je svým způsobem průkopník – přehlížen, jako by kydal hnůj. Ti, co píší krásnou literaturu, kolem něj jezdí v kočáře… To byl jeden z důvodů, proč jsem si zkusil povídky. Přirozeně že jsem to dělal i kvůli tátovi a že mě to bavilo,“ vysvětloval počátkem 70. let. Výsledkem literárního přestupu byla úspěšná kniha Smrt krásných srnců, později zfilmovaná Karlem Kachyňou. Vyšla v roce 1971, a byť si díky ní splnil velký sen, stála ho také kus zdraví.

Psal ji totiž ještě ve svobodomyslných 60. letech, ale do tisku putovala až po sovětské okupaci a přitažení šroubů. A cenzoři se na ní vyřádili. Vyházeli zmínky o Masarykovi, proškrtali i pasáže o Židech, a především vyřadili i stěžejní povídku Běh Prahou o tatínkově deziluzi z budování komunismu. Po dobu normalizace tak kolovala pouze ve strojopisných kopiích nebo ji lidé mohli slyšet ze Svobodné Evropy.

Každý takový otřes Ota Pavel zaplatil dalším pobytem v Bohnicích. Hospitalizován byl celkem šestnáctkrát a v mezidobí znovu usedal za psací stůl. Protože měl hlavu plnou plánů. Chtěl se vrátit k cyklistice a napsat knížku, jakou o ní ještě nikdo nenapsal, ani ve Francii, ani v Itálii. Chtěl psát o svojí nemoci. I když tušil, že nemá moc času.

„Abych Ti řek pravdu, už bych byl rád, abych chcíp, protože musím platit příliš draho za to, abych byl živ. Život se pro mě scvrkl hlavně na čtyři stěny. Jenom mě mrzí, že tu mám látku na tolik knih a že je nikdy nenapíši… Nemám sílu. Je to, jako když horolezecká výprava dojde desítky kilometrů pod Mount Everest, a pak na tu horu nevyleze,“ svěřil se v roce 1972 v dopise Arnoštu Lustigovi.

Jeho největší kamarád žil už třetím rokem v exilu. Psali si pravidelně a nebyly to dopisy plné optimismu. Ota Pavel v šifrách a náznacích referoval, kdo ze společných známých je ve vězení, koho vyhodili z práce a jaké problémy má s vydáváním knížek i realizací televizních scénářů. Delikátnější korespondenci posílal na Západ s pomocí horolezců Zdena Zibrína a Radana Kuchaře, hrdinů povídky Výstup na Eiger, kteří občas směli na expedici do Alp.

Lustig se mu snažil zařídit studijní pobyt za mořem, příbuzní žijící už od třicátých let v Kanadě ho nabádali k útěku. Ale netroufal si. Jednak kvůli zdraví a jednak proto, že emigraci považoval za malou smrt. Psal o ní častokrát a ty, kdo odešli z Československa, ať už kdykoli a z jakýchkoli důvodů, měl za nešťastné lidi soužící se steskem po krajině dětství, po pohledu na Hradčany a po zemi, která je rájem na pohled.

Naposledy ho sanitka odvezla do Bohnic 30. března 1973. Druhý den v léčebně zemřel, na srdeční selhání. Bylo mu 42 let.

Jeho poslední dvě knížky, Pohádka o Raškovi a Jak jsem potkal ryby, vyšly až posmrtně. Stejně jako ostatní tituly se dočkaly reedicí, ve vysokých nákladech. Brzy se Ota Pavel dostal i do čítanek a stal se klasikem, ačkoli jeho literární kariéra byla krátká. Netrvala ani deset let.

Herec Jan Werich o něm tvrdíval, se svým typicky rozmáchlým patosem, že psát anglicky, svět mu leží u nohou. Zpěvák a básník Karel Kryl považoval jeho tvorbu za to nejcennější, co bylo v úhoru 70. let v Československu vydáno. „Ostatní je suchařina,“ říkal.

I další autoři se později snažili psaní o sportu povýšit na literární úroveň, smíchat reportážní prvky s beletrizujícím pohledem, ale jejich pokusy rychle zapadly. Možná proto, že si nezískali důvěru sportovců tak jako on, že jim nedokázali být nablízku. Však Ota Pavel s Janem Kubrem chodil na ryby, Emilu Zátopkovi pomáhal se stavbou domku, s Josefem Mikolášem sfáral pod zem, s Jaroslavem Borovičkou se bavil o hudbě a literatuře.

Na nikoho z nich nezapomněl ani ve chvílích, kdy se k nim svět obrátil zády.

„Zůstali jsme kamarádi, i když jsem z moci úřední musel nechat závodění,“ vzpomínal v roce 1995 po letech cyklista Jan Veselý. „Pracoval jsem v Konstruktivě a on mi občas dělal závozníka. Ráno vždycky zavolal, v kolik vyjíždím, a pak jsme jeli třeba na Kladno s pískem nebo cihlama. Když mu vyšla nějaká knížka, hned s ní za mnou přiběhl a napsal mi krásné věnování. Například: Prvnímu dělníkovi v republice.“

Někteří hrdinové jeho sportovních povídek a reportáží odešli na věčnost dřív než on, další ho postupem let následovali. Dnes už žijí jenom dva, fotbalista Rudolf Kučera („Haló, taxi!“) a lyžař Dalibor Motejlek (Skokani). A pár hráčů Dukly z dob, kdy vyhrávala mezi mrakodrapy.

Ale o všech si budou fanoušci číst ještě hodně dlouho.

Článek vyšel 3. července 2020 ve Sport Magazínu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *