Ota Pavel, velký spisovatel český

Poprvé jsem se s Otou Pavlem potkal už jako batole – symbolicky a hodně vzdáleně, pochopitelně, vždyť umřel 369 dnů před mým narozením (a tedy přesně před 45 roky). Moje dětská lékařka totiž ordinovala v prvorepublikové vile kousek od vlakového nádraží, nejdříve arizované a posléze znárodněné, a jak jsem se v dospělosti dozvěděl, původně patřila židovské rodině Josefa Poppera, což byli příbuzní Oty Pavla, ostatně o nich píše v povídce Králíci s moudrýma očima. Tam jsem dostával pendepony do zadku, tam mi brávali krev a fonendoskopem poslouchali tlukot srdce.

Karel May promine, ale Ota Pavel byl moje první opravdová literární láska. Byť to nebyla láska na první pohled. I to se občas stane, že nejdřív jsou na řadě pochyby a nejistota a váhání, teprve pak přijde to pravé. Důvodem nejistot byla Pohádka o Raškovi. Už si přesně nepamatuju, jestli to na konci prvního stupně byla přímo povinná literatura, nebo jsme v čítance měli jenom ukázku, ale moc mě nenadchla. Málokterý názor a pocit z doby, kdy nám bylo deset let, si přeneseme až do dospělosti. Tohle je ten případ. Pořád mi to nic neříká a je to jediná Pavlova knížka, jíž jsem nikdy nepřišel na chuť.

O to rychlejší bylo okouzlení dalšími díly a dílky. Nejdřív jsem, to mi mohlo být tak jedenáct, přelouskal jeho sportovní povídky a reportáže. Byla úžasné, samozřejmě. Byl to styl psaní, který je neopakovatelný, zvláště v dnešní době, kdy sport dávno není studánkou čisté vody. Ale to nebyl už ani ke konci 60. let, možná snad proto Pavel svět sportovní literatury záhy opustil. Neumím si představit, že by o dnešní generaci sportovců, kteří vydělávají miliony a budují si tzv. brand, psal stejným stylem jako kdysi o Klozovi nebo Kubrovi. Bylo by to těžko uvěřitelné až směšné, mám dojem.

Potom jsem plynule přeskočil na Smrt krásných srnců – a to byla láska nejintenzivnější. V literárním úhoru 70. let musela tahle sbírka povídek být zjevením, jak tvrdil nejen Karel Kryl z exilu. Jak jsem potkal ryby zůstávají v těsném závěsu. Jediné slovo v textu není zbytečné a hlavně ten rytmus vět a souvětí! Nejsem žádný literární teoretik, chraň bůh, ale tvrdím, že kdo chce dobře psát, musí mít především smysl pro rytmus slov a vět. Musí to slyšet. Jako by to byla hudba. A umí to tak málo spisovatelů…

Další setkání přišlo tuším v roce 1987 nebo 1988 na Hlasu Ameriky. Občas jsem jako kluk poslouchal sportovní zprávy, abych věděl, jak se v NHL vede Peteru Šťastnému, Michalu Pivoňkovi a dalším emigrantům. Hned po nich byla v programu rubrika, jejíž název zněl přibližně Čteme z československé necenzurované literatury, a hlasatel oznámil: „Dnes vám přinášíme povídku Běh Prahou od Oty Pavla.“

Moc se mi to nezdálo, v těch asi třinácti letech. Že by spisovatel z čítanek a knihoven byl zakázaný? Ale povídku jsem si poslechl. Byla skvělá, jako skoro každá. O tatínkovi, jemuž se v zoufalých a zklamaných očích na provaze houpali Slánský a Margolius. V roce 1990 vyšla už oficiálně. Bohužel v letech po revoluci toho od Oty Pavla vyšlo spoustu – i věci, co nikdy neměly opustit šuplík, protože nebyly dobré, nebo zůstaly nedopracované. Nebo obojí.

V půlce 90. let nastalo poslední z významných setkání. Dělal jsem v Branově rozhovor s Hugem Pavlem, Otovým starším bratrem zvaným Bufák. Nedělám si iluze, že by to byla kdovíjaká novinařina, nicméně za pár dnů mi přišel do redakce dopis od Huga Pavla, kde mi za uveřejněný rozhovor děkoval a chválil ho slovy, která se sem ostýchám napsat. Pořád mám ten list, popsaný těžkým, unaveným rukopisem, schovaný.

Čas od času si beru knížky Oty Pavla do ruky a přečtu si pár řádek. Jenom tak. Pro radost z těch slov a vět. Nikdy nekončím u Smrti krásných srnců nebo sportovních věcí, nýbrž u povídky Otázka hmyzu vyřešena, která asi není tak známá, ale v mém soukromém žebříčku patří skoro nejvýš. I pro tyhle odstavce:

Můj tatínek poznal jako voják, že bitva je prohraná. Vyndal jako správný generál praporky ze všech míst, kde zvítězil nad lepivými mucholapkami, a nandal je do krabičky a převázal růžovou mašličkou, co měl v kapse od některé své milenky. Potom si vzal jednu mucholapku BOMBA-CHEMIK a řekl panu inženýrovi:

“Na památku. Bylo to krásný.”

A pak šel domů po nábřeží a koukal se do vln Vltavy a myslel na to, že to bylo skutečně krásný, tak jako myslí fotbalista nebo bojovník na bitvu, která se prohraje, ale je krásná. Myslel na to, jak chodil domů s kyticemi a penězi, jak hýřil vtipem a jak to bylo vzrušující prodávat tak těžký artikl. Šel a pořád se usmíval jako lidé, co potkali na chvilku štěstí a nemohou na ně zapomenout. Až před našimi dveřmi mu, jak se říká, usnul úsměv na rtech, neboť doma čekala maminka, a zrovna na peníze. Tatínek vstoupil a řekl hned u dveří, aby to měl za sebou:

“Hermo, už žádný peníze nebudou. Měla jsi pravdu. Seknul jsem s tím. Je to šmejd.”

Tím vyrazil naší mamince všechny zbraně z rukou a bylo to odbyto. Ale později jsme pochopili, že to nebylo odbyto a že to vůbec neskončí. Tatínek byl od té doby vyřízen jako boxer v ringu, co prodělal těžké k.o. Za něco se styděl, bál se podívat lidem do tváře, když jim něco nabízel, zlomilo mu to jeho obchodnické srdce.

A tak to přesně je. Stokrát si můžeme namlouvat, jak jsou naše porážky krásné, ale některé z nich nás budou štvát do konce života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *