Šampion v exilu. Paměti, které nezestárly

Jako první český tenista (byť s egyptským pasem) vyhrál Wimbledon, navrch přidal dva tituly z Roland Garros a víc než sto vítězných turnajů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. V roce 1947 se stal mistrem světa v hokeji, o rok později získal stříbrnou olympijskou medaili.

Zkrátka a dobře: náš sport nemá příliš výraznějších osobností, než jakou byl Jaroslav Drobný (1921-2001). I proto je zvláštní, že dosud nebyl česky napsaný jeho životopis důstojné úrovně.

Bohudík existuje aspoň v anglické verzi. Jmenuje se Champion in Exile – The Autobiography of Jaroslav Drobny a vydaný byl v roce 1955 ve Velké Británii, o dva roky později se dočkal reprintu.

Sehnat ho teď dalo trochu práce, ne že ne. Jeden exemplář je ke koupi na Amazonu, ale cena 768 dolarů mi přeci jen přišla přemrštěná. Naštěstí v jednom londýnském antikvariátu jsem knížku našel za šest liber, tedy zadarmo.

Ukázky z ní byly publikované už na jaře 1968 v Rudém právu a následně dalších českých novinách, svolení dal sám Jaroslav Drobný. Telefonicky z Londýna. Ale až na výjimky se týkaly pouze jeho emigrace v roce 1949 (která se tenkrát začala znovu veřejně řešit). Teď jsem při čtení originálu pochopil proč. Ani svoboda Pražského jara nebyla tak bezbřehá, aby mohly být otištěny pasáže o pražském povstání a roli vlasovců, o následném chování Rudé armády nebo o slavném zájezdu LTC a tenisové reprezentace do Sovětského svazu v roce 1948, které jako by místo Drobného psal Orwell.

Přiznávám: než jsem paměti otevřel, měl jsem trochu obavy, že mě po pár stránkách přestanou bavit. Několik sportovních knížek z té doby jsem už četl a byly… ne špatné… prostě jiné. Patetické, těžkopádné, z dnešního pohledu nudné.

Champion in Exile do téhle kategorie nepatří. Je to úžasné čtení. Jistě i díky ghostwriterovi, tenisovému novináři Royi McKelviemu.

Pochopitelně hlavní linkou vyprávění je Drobného sportovní kariéra, tenisové turnaje a hokejové zápasy, ale skvěle je popsané i ono „behind“. Život chudého kluka v prostředí prvorepublikových snobů, realita protektorátu, nástup komunismu, strastiplné hledání nových přátel a nového domova po emigraci, nekonečná osamělost vrcholového tenisty.

Gentleman Drobný si překvapivě nehraje na diplomata a ne zrovna lichotivým tónem píše o sportovcích, které dnes máme za ikony. Svého tenisového předchůdce Karla Koželuha považoval za bezcharakterního prospěcháře, hokejového soupeře i spoluhráče Josefa Malečka za intrikána. Z cizinců mu na nervy nejvíc lezl australský trenér Harry Hopman, ostatně vzájemná nevraživost pokračovala i po dopsání knížky.

Čtení Drobného pamětí vám může poupravit i povědomí o okolnostech jeho emigrace. Jak známo, v roce 1949 se s parťákem Vladimírem Černíkem nevrátili ze švýcarského Gstaadu. Komunistické úřady jim tenkrát nařídily, ať se z turnaje odhlásí, protože na něm startují dva hráči ze Španělska a jeden ze Západního Německa, tedy nepřátelských zemí. Neblahou roli ve hře nervů plné výhrůžek sehrál i mladý pracovník zastupitelského úřadu Jan Zelenka, pozdější normalizační ředitel Čs. televize.

Drobný s Černíkem vytušili, že by se do zahraničí, kam zatím s výjezdy díky náklonnosti ministra informací Václava Kopeckého problémy neměli, znovu podívat nemuseli. A rozhodli se zůstat venku.

Jak ale Drobný potvrzuje, o emigraci usilovali už o rok dřív, bohužel se ji nepodařilo dotáhnout, protože od Britů nedostali příslib azylu. On sám ji znovu naplánoval na rok 1949, při zájezdu do USA. Doma nachystal všechno potřebné, ale nečekaná cesta do Gstaadu a okolnosti ho donutily jednat okamžitě. I proto utekl jen s kartáčkem na zuby, jedním kufrem a padesáti dolary.

Šampion v pamětech kromě barvitého popisu sportovních bitev a dobových reálií prokazuje i smysl pro elegantní humor. V místech, kde se to patří.

Skvělý je třeba popis cesty do Kalifornie v roce 1947. Při zápasech v Los Angeles se tenkrát seznámil s Charliem Chaplinem a Clarkem Gablem – a další slavný hollywoodský herec Errol Flynn ho dokonce pozval k sobě domů. S nabídkou, jestli by si na jeho soukromém kurtu nezahrál proti Panchu Gonzalesovi (budoucí dlouholeté světové jedničce mezi profesionály).

Flynn duel sledoval s padesátkou kumpánů a Drobný zvítězil hladce ve dvou setech. Při loučení pak nečekaně dostal obálku se stodolarovou bankovkou. To tenkrát byly nějaké peníze, zvlášť pro amatérského tenistu z Československa. Ovšem Flynn si takové gesto mohl dovolit nejen s ohledem na svoje příjmy, ale i díky tomu, že pozvané publikum na zápas pilně sázelo a on vyhrál pět tisíc dolarů.

Další pozoruhodná scéna je ze zájezdu protektorátní reprezentace na Týden zimních sportů do Garmisch-Partenkirchenu v roce 1940.

Hokejisté turnaj, kde jim soupeři byli slabí Slováci, Italové a Maďaři, s přehledem vyhráli a dostali pohár věnovaný ministrem propagandy Goebbelsem. Skóre 23:0, úžasný diplomatický úspěch. Když pak se zájmem sledovali vystoupení krasobruslařů, přistoupil k nim jakýsi jednoruký chlápek a německy se chtěl dát do řeči. Zřejmě toužil prohodit pár komplimentů.

Odbyli ho, ať neotravuje, že se dívají.

Jak s odstupem zjistili, oním chlápkem byl Hans von Tschammer und Osten, šéf říšského sportu (Reichssportführer) a jeden z nejvyšších nacistických funkcionářů.

Dalších zahraničních zájezdů se tedy protektorátní výběr už nedočkal (druhým důvodem bylo zřejmě to, že hráči se před kabinami porvali se Slováky, když si vyčítali, kdo koho zradil a kdo se má teď líp) a rokem 1940 končí i jeho krátká existence.

A tak by se dalo pokračovat.

Poutavé vyprávění nikoli překvapivě vrcholí wimbledonským triumfem v roce 1954. I když bych skoro řekl, že na knížce museli Drobný s McKelviem pracovat déle a slavný turnaj jim nečekaně poskytl dokonalou pointu.

Jejich příběhu nechybí nic. Je svižný, přímočarý. Vtipný, mrazivý i dojemný. A nejpozoruhodnější je, že léty ani trochu neokoral. Úplně v klidu by mohl vyjít i dneska.

Zestárla snad jenom jedna věta. Tennis players are notoriously poor.

2 Comments

  1. Nejlepší sportovec naší historie a skoro nikdo ho nezná. Vždy, když za něho „bojuji“ v hospodských debatách, převládá tendence snižovat tehdejší výkony. Snažím se argumentovat prolínáním generací ( Drobný, Rosewall, Connors ), ale nedaří se mi to.

  2. Máte pravdu.Byl to borec.Možná něco jako dnes Ledecká,také zvládl dva sporty. Kdo jiný je v Hall of Fame jak v tenisu,tak v hokeji !

Napsat komentář: Milan Urban Zrušit odpověď na komentář

Your email address will not be published.