Tlaky, fámy, politika. I tím si procházeli slavní Češi v NHL

Rozdali spoustu rozhovorů, někteří z nich sepsali memoáry, a tak není těžké získat pocit, že jejich sportovní život dokonale znáte. Ale i české hvězdy NHL možná prožily leccos, o čem se neví, nebo jenom velmi málo. Pár drobných střípků z archivů, které jejich příběhy dokreslují ne snad veledůležitými, ale aspoň zajímavými detaily. Tady jsou některé z nich.

Ivan Hlinka: složitá cesta do NHL

Krátce po útěku bratrů Šťastných se vedení hokejového svazu rozhodlo, že poprvé do roku 1969 umožní hráčům nad 30 let, při splnění řady podmínek, odejít legálně do NHL. Jako první dostali svolení Ivan Hlinka, Jiří Bubla, Vladimír Martinec a Bohuslav Ebermann. Zdálo se to jako jednoduchá věc, přesto bylo ještě třeba překonat řadu překážek. Kupodivu na kanadské straně.

NHL se totiž rozhodla, že pro čtveřici hráčů uspořádá speciální draft, v němž si je rozeberou čtyři nejhorší týmy. Konal se na konci května 1981 s výsledkem Hlinka do Winnipegu, Bubla do Colorada, Ebermann do Detroitu a Martinec do Hartfordu.

Hlinka i Bubla to odmítli, protože chtěli hrát spolu, a rozhodli se podepsat smlouvy s Vancouverem, který si bokem vyjednal kontrakt se svazem v Praze. Ebermann raději zvolil Švýcarsko, Martinec odešel do Západního Německa.

V NHL krok litvínovské dvojice vzbudil nečekanou nevoli. Vedení zámořské ligy tvrdilo, že Vancouver překročil všechny myslitelné čáry a že oba se budou hlásit v týmech, které je draftovaly, pokud tedy chtějí hrát NHL. Ve hře dokonce bylo odvolání Československa ze zářijového Kanadského poháru.

Hlinka s Bublou ovšem trvali na svém. Koneckonců věděli, že když jednou dostali doma povolení, můžou klidně odejít do Německa nebo Švýcarska. Valuty jako valuty – pro ně i pro svaz.

Šéf NHL John Ziegler hrozil právníky a soudy, Vancouver se hráčů nechtěl vzdát, konaly se další schůzky, noviny se plnily články, hra nervů gradovala…a čase běžel. Spor se povedlo ukončit až po šesti týdnech, kdy se Vancouver s dotčenými kluby dohodl na trojsměně: do Winnipegu poslal mladého útočníka Brenta Ashtona, ten vzápětí zamířil do Colorada výměnou za Luciena DeBloise a Canucks tím oficiálně získali práva na Hlinku s Bublou.

Oba litvínovští veteráni (ano, tak se tehdy říkalo hráčům ve věku 31 let) přiletěli do Kanady 21. srpna a mohli konečně dopsat poslední důležité kapitoly svých velkolepých kariér.

Frank Musil: málem jedničkou draftu

Kdo pamatuje Františka Musila na konci kariéry, asi si vybaví jeho jednoduchou hru (v dobrém slova smyslu), spolehlivost, obětavost, důraz. Byl dělníkem zámořských kluzišť, většinou ne moc dobře finančně ohodnocený. Přesto kdysi platil za obrovský talent a věštila se mu budoucnost beka, který bude přebírat trofeje NHL.

Když se v červnu 1983 konal draft, měl za sebou dva šampionáty dvacetiletých a také start na MS dospělých, kde čs. týmu pomohl ke stříbrným medailím. Na skauty a generální manažery tam udělal velký dojem. Jeden z nich, Lou Nanne z Minnesoty, dokonce zvažoval, že ho draftuje jako absolutní jedničku. Váhal mezi ním a americkým středoškolákem Brianem Lawtonem.

V obou případech by to byl unikát, protože do té doby nebyl nikdo z Československa ani USA prvním pickem, tohle privilegium patřilo Kanaďanům. Nakonec se rozhodl pro Lawtona. Především proto, že nebylo jisté, kdy se Musil z komunistické východní Evropy dostane do NHL. Toho rizika si byli vědomí i ostatní manažeři, proto když měl Nanne druhou volbu, z 38. místa, byl Musil stále volný – a tak po něm sáhl.

Mladý obránce se do NHL vypravil v roce 1986, dobrodružnou cestou přes Jugoslávii. A pořád měl skvělé jméno. Před první sezonou – to mu bylo 22 let – považovali novináři v Minnesotě za jasnou věc, že se popere o Calder Trophy pro nejlepšího nováčka, a kdo ví, možná promluví i do pořadí Norris Trophy určenou nejlepšímu bekovi NHL.

Ale Musilova aklimatizace na zámořský hokej byla složitější, než se čekalo. První sezona skončila mírně rozpačitě, druhá rovněž. Přesto když se slavný Paul Coffey nemohl v roce 1987 dohodnout na nové smlouvě s Edmontonem, generální manažer Glen Sather ho nabídl do Minnesoty – a na oplátku chtěl právě Musila (+ pozici na draftu). Nakonec z trejdu sešlo a Coffey odešel do Pittsburghu.

Český bek opustil Minnesotu na podzim 1990, v sezoně, kdy klub postoupil do finále Stanley Cupu… Ale litovat nemusel, protože v Calgary prožil nejlepší časy v NHL. V ročníku 1993/94 byl dokonce v hodnocení plus/minus čtvrtý v lize: za Scottem Stevensem, Sergejem Fjodorovem a Nicklasem Lidströmem. Později si zahrál i za Ottawu a Edmonton.

Neprožil kariéru, jakou mu experti v polovině 80. let předvídali, ale udržel se v NHL čtrnáct sezon a taky 797 zápasů si nepřipíše každý. Ani Brian Lawton ne.

Miroslav Dvořák: parťák na návštěvě

Ze starších čs. hokejistů, kteří mohli počátkem 80. let odejít legálně do NHL, se výrazně prosadil Miroslav Dvořák, obránce Philadelphie. Zatímco do Milana Chalupy a Františka Černíka se v Detroitu s oblibou trefovali novináři (How do you say goodbye in Czechoslovakian? Don’t ask Red Wings general manager Jimmy Devellano) a ani Washington po roce neprodloužil s Milanem Novým smlouvu, budějovický bek v NHL vydržel tři sezony a zahrál si finále Stanley Cupu. A těšil se značné oblibě.

Dostal přezdívku Cookie (podle Kuki, jak mu říkali doma) a všichni ho měli rádi pro jeho pohodovou povahu. „No problem,“ to prý byla jeho nejčastější věta. Spoluhráči také s odstupem času vzpomínali na první trip s Flyers, kdy Dvořák nemohl uvěřit, že hokejisté smějí po zápase v autobuse kouřit a pít pivo. Tak si vzal taky jednu plechovku, zapálil si a dokola opakoval: „America… Great country.“

Nejlíp ho znal parťák z obrany Brad Marsh, jehož v létě 1983 pozval na návštěvu Českých Budějovic. Kanadský hokejista přiletěl do Frankfurtu, tam si půjčil auto a vyrazil na jih Čech. A nestačil se divit. Dvě a půl hodiny strávil na hranicích, dolary si musel vyměnit v krajně nevýhodném kursu a potom žasl nad proměnou měst a krajiny ve srovnání s Rakouskem.

„Všechno tam je šedivé. Pořád ještě vidíš domy rozbombardované ve válce, které nikdo neopravil. Všichni chodí stejně oblečení. A všichni jezdí v ladách,“ svěřil se po návratu americkým novinářům.

Většinu času strávil u Dvořákových a zjistil, že jsou na místní poměry docela bohatí („Jako milionáři“), protože mají byt i chatu vybavené zbožím ze Západu. A že jeho spoluhráč je v Budějovicích hodně populární („Jako Bobby Orr v Bostonu”).

Politiku ale s Dvořákem neprobíral. „Ani vlastně nevím, jestli Miro komunista je, nebo není.“ Ovšem znal v Americe i jiné Čechy a poměrně výstižně je přirovnával k ředkvičkám: „Navenek jsou rudí, ale pak přijdou domů a začnou si stěžovat na vládu.“

Jednu pozitivum však na normalizačním Československu přeci jen našel. Soudržnost rodin. „Možná je to tím, že nemají moc co dělat, tak jsou stále pořád spolu. Rodiče tam nemůžou dát děti chůvě a jít si povyrazit.“

Tolik Brad Marsh, rok 1983.

Michal Pivoňka: nechtěný emigrant

Když čs. hokejisté v 80. letech utíkali do NHL, jejich začátky nebyly vůbec jednoduché. Většinou neuměli jazyk, museli se srovnávat s odlišným životním stylem i tvrdým hokejem na úzkém kluzišti, byli odtrženi od rodiny, nikoho v nové zemi neznali. A taky se mohli, jako se to přihodilo Michalu Pivoňkovi v roce 1986, proti své vůli stát součástí vnitropolitických debat.

Když vešlo ve známost, že mu byl udělen politický azyl a podepsal smlouvu s Capitals, ozval se v listu Washington Post rozhořčený černošský komentátor William Rapsberry. Velmi stručně řečeno: americkým imigračním úřadům vyčítal, že (bílí) emigranti z Československa nebo Jižní Afriky mají nezasloužená privilegia, zatímco (černí) uprchlíci z Haiti končí ve věznicích. Svůj sloupek rámoval rozhovorem s taxikářem, kterého už nebaví v USA čekat na legalizaci pobytu a uvažuje, že se vrátí na Haiti, naučí se bruslit a pak to zkusí znovu. Protože se – ať už byl skutečný, nebo fiktivní – jako by naivně domníval, že ti, kdo hrají hokej, snáze v USA dostanou azyl i peníze…

Vyšlo ještě pár dalších článků na téma, jestli je Pivoňka opravdu politický emigrant, nebo jenom ekonomický, ale pak se o něm zase začalo psát pouze v souvislosti s hokejem. A že bylo o čem psát, i on prožil v NHL krásnou kariéru.

Robert Holík: falešný emigrant

Před draftem v červnu 1989 měli skauti a generální manažeři jasno: tři největší talenti ročníku hrají v Evropě a jmenují se Mats Sundin, Pavel Bure a Robert Holík. Poslední dva měli ovšem podstatnou nevýhodu, že žili za železnou oponou a nebylo jasné, kdy by mohli přijít do NHL a jestli vůbec někdy tu šanci dostanou. Pro první ani druhé kolo se s nimi tedy nepočítalo.

Pravidla hry ovšem dva dny před draftem změnil list Toronto Star, který přišel s informací, že Holík zřejmě emigroval a tajně pobývá v USA. Přesněji se skrývá v Minnesotě u své sestry Andrey, která utekla o tři roky dřív a provdala se za Františka Musila, obránce North Stars. Ostatně už byl u ní dvakrát na návštěvě.

List očekával podobný scénář, jaký v roce 1984 na draftu předvedl Montreal s osmnáctiletým emigrantem Petrem Svobodu. Tedy že Minnesota utají Holíkův útěk a pak ho s velkou pompou představí na pódiu, protože North Stars měli volbu číslo sedm. Nic nepomohlo dementi generálního manažera, že o Holíkově situaci nic neví. Ani Musil nepotvrdil, že by ho skrýval u sebe v basementu, jak se psalo.

Byla to kachna. Holík byl doma v Jihlavě a povolení odcestovat za sestrou do USA nebo dokonce na draft tentokrát nedostal, neboť ho čekal nástup na povinnou vojenskou službu.

Nicméně článek, který převzaly agentury AP a Canadian Press a s nimi takřka všechny kanadské a americké noviny, mu zřejmě pomohl v tom, že proti všem předpokladům poskočil na desáté místo, kde si ho zamluvili Hartford Whalers. Pro srovnání: jeho vrstevník a v osmnácti letech osmý nejproduktivnější hráč čs. ligy Robert Reichel přišel na řadu jako číslo 70, Bure se dočkal až v šestém kole jako 113. v pořadí.

Jaroslav Pouzar: problém s pamětmi

Na konci roku 1989 vyšla v nákladu 45 tisíc kusů knížka 3x s hokejovým útočníkem, kterou napsal Luděk Brábník, bývalý komentátor ČST a poté redaktor Stadionu, a do tisku šla ještě před změnou politických poměrů. Ostatně úryvky vycházely už dřív právě na stránkách Stadionu. Byly to vlastně mini memoáry Jaroslava Pouzara, Vladimíra Růžičky a Jiřího Hrdiny. Prvnímu z nich způsobily v Edmontonu, kde dřív hrál a třikrát získal Stanley Cup, docela velké nepříjemnosti.

Některé pasáže, kde se ne příliš lichotivě vyjadřuje o generálním manažerovi Glenu Satherovi, útočníkovi Marku Messierovi nebo majiteli klubu Peteru Pocklingtonovi, totiž v létě 1990 pro list Edmonton Journal přeložil v Kanadě žijící český novinář Petr Adler.

Když kolem toho vzniklo lokální haló, Pouzar sám zavolal Satherovi a vysvětlil mu, že tyhle pasáže se dostaly do knížky bez jeho vědomí a že mu klidně pošle anglický překlad, aby viděl, že nijak Oilers nepoškozuje.

To si zase nenechala líbit rodina Luďka Brábníka, který zemřel krátce před listopadem 1989, a naopak na Pouzara prozradila, že on sám do knížky zasáhl těsně před tiskem, kdy už bylo zřejmé, že politický režim se hroutí, a nechal vyhodit odstavce chvály na Sovětský svaz a komunistickou stranu…

Napsat komentář

Your email address will not be published.