#1 Velkolepá party a Müllerovo loučení
Euro 2024 nebylo sportovně příliš inspirativní, o to víc nadchla atmosféra na stadionech i v ulicích.
Letní pohádka 2.0? Tak napůl. Ale i to je dost
To slovo jste mohli posledního půl roku číst v německých médiích s urputnou pravidelností. Sommermärchen. V překladu znamená „letní pohádka“ a nejen mezi fotbalovými fanoušky je synonymem pro domácí světový šampionát v roce 2006.
Velmi stručně: turnaj tehdy skončil grandiózním německým úspěchem. Sportovním (bronz pouhé dva roky po porážce s českým skoro B-týmem v základní skupině Euro), ale hlavně společenským. Země si zvedla sebevědomí a náladu, atmosféra na stadionech i v ulicích měst nadchla zahraniční návštěvníky, kteří často neměli o Německu valné mínění.
Může se to letos zopakovat?
Odpověď už známe: k Sommermärchen 2.0 něco chybělo.
Dvě vítězství navíc – byť Němci se za těsnou čtvrtfinálovou porážku s nejlepším týmem turnaje ani za předchozí výkony stydět nemusejí. Před rokem by si o účasti v elitní osmičce mohli nechat leda tak zdát.
Lepší počasí – v roce 2006 to byla až nepravděpodobná idylka, teď se před některými zápasy musely kvůli bouřkám vyklízet fanzóny a duel domácího týmu s Dánskem byl dokonce na půl hodiny přerušen.
Především však podobné nostalgické návraty nefungují. Originál je pouze jeden, i my s tím máme zkušenost při vyhlížení dalšího Nagana.
Přes to všechno bylo Euro velkolepou party. Hlavně v úvodní polovině, než začaly odjíždět vyřazené týmy a s nimi i jejich příznivci.
Mimochodem, když se celkem nedávno udělovala pořadatelství světových šampionátů Jižní Africe, Rusku a Kataru, jedním z argumentů bylo, že i oni si takovou akci zaslouží, že velký fotbal nepatří jen do tradičních bašt. Je to dárek pro jejich fanoušky a celou zemi, případně kontinent. Fotbal dostane nový impuls.
Proč ne, něco na tom může být (pokud si výjimečně odmyslíme všechny politické a korupční okolnosti tehdejších voleb).
To letošní Euro žádnou zvláštní laskavostí pro pořadatelskou zemi nebylo. Německý fotbal by dál v klidu fungoval i bez něj (ačkoli výdělek přijde finančně neduživému DFB velmi vhod) a lidi by turnaj nesledovali o nic míň, ať by se hrál kdekoli.
Bylo spíš dárkem pro evropský fotbal a jeho fanoušky, kteří prožili první „normální“ turnaj po osmi letech. Nikdy v historii se jich na jedné akci nesešlo tolik.
United by Football – tohle oficiální heslo se dokonale naplnilo.
Jistě i díky unikátní situaci, kdy s výjimkou Lucemburska se kvalifikovaly všechny sousední země. Navíc v Německu žije nejen početná turecká menšina, nýbrž i chorvatská, srbská, ukrajinská, albánská, italská...
Na atmosféře turnaje to bylo znát.
Nebyly pouze plné stadiony, ale taky fanzóny, ať už oficiální, nebo soukromé. Fotbal se sledoval prakticky všude: v centrech měst, v parcích, v pivních zahrádkách i večerkách.
▪️ Oficiální fanzóny navštívilo 5,8 milionů lidí, z toho 547 tisíc při čtvrtfinálovém utkání Německo-Španělsko.
Za zmínku stojí, že při tolika lidech a tolika emocích nedošlo k žádným zásadním incidentům. Jinak byste si na Novinkách mohli číst další díly seriálu o nezadržitelném zániku Německa a vlastně celé Evropy.
Naopak takoví Skotové nadchli všechna města, kde jejich tým hrál, a nejen hospodským bylo líto, že se loučili už po třech zápasech.
Nizozemští fanoušci předzápasovými pochody sbírali lajky po milionech.
I zdánlivě chladní Rakušani se dokázali postarat o dobrou náladu. Na první zápas jich přijelo sto tisíc – pochopitelně mnohem víc, než kolik měli k dispozici lístků.
Fajn atmosféra byla i při osmifinálovém zápase Švýcarsko-Itálie, na které jsem se byl v Berlíně podívat. Žádná zlá krev před stadionem ani na tribunách, fanoušci často seděli promícháni, v klidu se bavili a vrcholem rivality byly transparenty jako Schoki better than gelato.
A tak dál. A tak podobně.
Turnaj potvrdil, že byť náš kontinent možná ztrácí politickou i ekonomickou sílu (třetina hlavních sponzorů mistrovství Evropy byla z Číny), pořád je to skvělé místo k životu a jeho obyvatele víc věcí spojuje než rozděluje.
Proto si neumím představit, že by se podobné akce měli v dohledné době znovu účastnit Rusové. Že by na tuhle party dorazili fanoušci ve vojenských uniformách, se svatojiřskými stužkami a srpy a kladivy, v tričkách s obrázkem gosudara.
To by nám pak i Turci přišli jako nekonfliktní pohodáři.
Muž s černým saxofonem
Sluneční brýle, cigareta za uchem, retro dres se jmenovkou VÖLLER, v ruce černý saxofon a kolem tisíce lidí poskakujících do rytmu.
Právě tenhle obrázek se stal jedním z nečekaných symbolů Eura.
Onen muž se jmenuje Andre Schnura a ještě v červnu byl učitelem hry na saxofon v hudební škole. Pak přišel o práci a řešil, co dál.
Už dřív hrál na svatbách, občas se snažil pobavit turisty v centrech měst, proto se začátkem Eura dostal nápad vyrazit mezi fanoušky.
Od prvního dne se jeho spontánní show stala fenoménem.
Ať už hrál Samba de Janeiro, hymnu německého národního týmu Major Tom, nebo cokoli jiného.
Přibývalo lidí, kteří si vystoupení před zápasy nenechali ujít, a stejně tak houstl les rukou s mobilními telefony, díky nimž se jeho sláva šířila po sociálních sítích.
Dnes má na Instagramu a TikToku víc sledujících než někteří reprezentanti.
A rozhodně nemusí dumat, čím se v nejbližší době bude živit. Okamžitě se ho ujala profesionální agentura a už má nasmlouvanou šňůru podzimních vystoupení.
Přitom odmítal jakoukoli oficiální publicitu a nechával mluvit jen saxofon. A sociální sítě. Na své profily denně přidával další videa doprovázená pouze krátkými, většinou lehce patetickými popisky.
Samotného ho překvapilo, jakou vlnu energie dokázal posílat dál.
Do fanzón chodil i po vyřazení Německa a například před semifinále v Dortmundu zahrál nizozemskému davu, protože „nás nesmí rozdělovat barva dresů ani ničeho jiného“. Nedělní derniéru si odbyl kde jinde než u Braniborské brány.
Der Typ mit dem Saxophon se bez přehánění stal jednou z tváří turnaje.
Danny Smiřický by měl radost.
Končí Müller i jedna éra
Bylo v tom cosi symbolického. Když se o krátké pauze prodloužení čtvrtfinálového zápasu Španělsko-Německo chystali hráči na rozhodující okamžiky, jedním z mála, kdo vyhledal péči masérů, byl útočník Thomas Müller.
Po půl hodině na trávníku.
Bylo jasné, že ať utkání i celý turnaj dopadnou pro domácí jakkoli, on další sezony nepřidá. Za dva měsíce mu bude pětatřicet a poslední utkání, kdy byl v základní sestavě národního týmu, odehrál loni v říjnu.
Den po skončení Eura skutečně oznámil: „Servus.“
V reprezentačním dresu nastoupil ke 131 zápasům, víc jich stihli pouze Lothar Matthäus (150) a Miroslav Klose (137). V tabulce střelců se s pětačtyřiceti góly dělí o šesté místo.
Je to vlastně jeho třetí loučení.
To první bylo nedobrovolné, na jaře 2019, kdy za ním (stejně jako za Matsem Hummelsem a Jeromem Boatengem) přijel do Mnichova tehdejší trenér Jogi Löw a oznámil mu, že už je pro národní tým neperspektivní.
Po dvou letech byl zpátky, vrátil se do přípravy před Eurem a pak si zahrál i na turnaji.
Podruhé se, tak napůl, loučil po vyřazení Německa v základní skupině MS 2022. Do televizní kamery plný emocí pronesl: „Pokud jsem odehrál poslední utkání za Německo, bylo to ohromné potěšení. Děkuju mnohokrát.“
Loni v září ho však znovu Hansi Flick povolal a místo v kádru si udržel i po příchodu Juliana Nagelsmanna.
Nebyl už fotbalistou, na němž by hra národního týmu stála. Na Euru dostal přiděleno pouhých 56 minut. Byl víc prodlouženou rukou trenéra v kabině než nepostradatelnou oporou. Jak ostatně s nadsázkou řekl sám Nagelsmann: „Müller dokáže spojit milovníky rapu s těmi, kdo mají rádi spíš jódlování.“
Patřil ke generaci, která se o slovo nečekaně přihlásila na světovém šampionátu v roce 2010 a čtyřikrát v řadě postoupila (minimálně) do semifinále velkého turnaje. Jejím vrcholem byl titul mistrů světa před deseti roky.
Müller oslnil především na prvních dvou MS. Dvakrát dokázal nastřílet po pěti gólech – jenom osm fotbalistů historie má lepší bilanci. Pokud budeme počítat pouze trefy ze hry, je na tom stejně jako Lionel Messi.
Paradoxně poslední gól na velkém turnaji vstřelil právě před deseti roky, když v 11. minutě semifinále načal historickou demolici Brazílie (7:1).
Od té doby ani ťuk, pět vrcholných akcí s nulou na kontě.
Podobně kuriozní je srovnání jeho střelecké efektivity na MS a ME. Zatímco na světové scéně si připsal 10 gólů v 19 utkáních, při Euru vyšel naprázdno ve všech 17 zápasech.
Každopádně byl Müller (rok narození 1989) symbolem jedné éry německého reprezentačního fotbalu, která definitivně končí:
▪️ Už před turnajem oznámil loučení s kariérou záložník Toni Kroos (1989)
▪️ Nominace na Euro se tentokrát nedočkal stoper Mats Hummels (1988)
▪️ Kapitán Ilkay Gündogan (1990) – pravda, není mistrem světa, ale debutoval v roce 2011 – si vzal čas na rozmyšlenou. Už dřív však prohlásil, že v národním týmu ho poslední dobou držela hlavně vidina domácího Eura.
▪️ Brankář Manuel Neuer (1986) ještě neřekl jasné slovo, ale při příštím MS mu bude čtyřicet let. Možná konečně přijde doba Marca-Andreho ter Stegena z Barcelony.
Ostatně i trenér Nagelsmann přiznal, že tým musí projít obměnou.
V situaci, kdy rozloženou reprezentaci převzal loni na podzim a při domácím turnaji s ní musel uspět, dal pochopitelně víc na zkušenosti než na dravé mládí. Až tolik, že měl nejstarší tým turnaje, s věkovým průměrem 29,07.
On, nejmladší kouč v historii Eura.
Výrok turnaje
„Chtěli bychom hrát trochu atraktivněji než Anglie a Francie.“
Dino Toppmöller, trenér Eintrachtu Frankfurt, na otázku, jakým stylem se chce jeho tým prezentovat v nové sezoně
Chcete dostávat newsletter pravidelně do mailové schránky? Stačí se tady přihlásit: