Vydej si sám. I to je cesta k cíli

Šel jsem po ní zatím třikrát, vždycky to bylo zajímavé a ani jednou jsem nezalitoval.

Samonakladatelství je stále rozšířenější fenomén, především díky technologické dosažitelnosti (v pondělí do tiskárny pošlete PDF, v pátek máte doma paletu hotových paperbacků), ale zároveň je to i publikační forma, nad níž se stále ohrnuje nos. Podle mě nespravedlivě. Jasně, existuje spousta špatných knih vydaných samonákladem, ale podobné najdete i v produkci tradičních nakladatelství.

V jiných oborech myslím tenhle mentální příkop není tak patrný. Jaromír Nohavica si již několik let vydává svá CD sám a nikdo se nad tím nepozastavuje, nikdo jenom kvůli tomu nezpochybňuje kvalitu jeho písní. Je řada herců, kteří jsou producenty filmů a seriálů, v nichž účinkují. A nikoli proto, že by o ně nikdo jiný nestál. V prvé řadě chtějí mít nad svým dílem absolutní kontrolu a pak taky větší podíl na zisku, protože je to věc, do níž investují roky života, své jméno, své nelehce nabyté zkušenosti.

Při psaní první knížky mě ani nenapadlo, že bych zkusil cestu přes klasické nakladatelství. Nabízet rukopis, týdny a měsíce čekat na odpověď, pak to zkoušet jinde, znovu přesvědčovat, že jako no name jsem schopen napsat věc, které není úplně blbá a která se může i slušně prodávat. A když už bych zaujal, potom zase čekat, jestli se knížka vejde do edičního plánu už letos, nebo až za rok, řešit, proč je na obálce fotka běžce utíkajícího vstříc západu slunce a proč mi kdosi nutí jiný název.

Chtěl jsem na to jít úplně jinak. Možná to byla pohodlnost (říkám já), možná namyšlenost (řekli by jiní). Ale nejvíc asi touha po svobodě. Psaním knížek se neživím, je to můj koníček – a tomu se přeci věnujeme podle našich představ, ne? Nenecháme si autoritami mluvit do toho, jak na chalupě hrát bekhend obouruč nebo jakým způsobem sbírat pivní tácky.

A to mě lákalo nejvíc. Udělat si knížku v rozsahu a formátu, jaký chci já, vydat ji v přesně daný den, rozhodovat si o ceně, způsobu veřejné prezentace a hlavně o obsahu.

V průběhu psaní druhé knížky přišla z renomovaného nakladatelství nabídka na její vydání. Hodně velkorysá. Kdybych dál vyjednával, asi bych podmínky dokázal ještě vylepšit. Ale nechtělo se mi sejít z cesty. Jednak z důvodů čistě praktických (už jsem měl domluvené fotky, sponzory, tiskárnu) a jednak jsem z dotyčného redaktora vycítil, že víc než o obsah mu jde o komerční potenciál (nečetl jediný odstavec a už chrlil čísla o výši nákladu i honorářů). Easy money, jak to u sportovní literatury často bývá zvykem. Já to měl naopak. Prostě jako u hobby.

Samonáklad automaticky neznamená, že knížka musí být šunt a vypadat jako narychlo svázaná bakalářka. Nechám ji vyrábět v zavedené špičkové tiskárně, sazbu a layout dělá profesionální grafička, mám své beta čtenáře, editora, korektora. Troufám si tvrdit, že ve většině nakladatelství, která vydávají sportovní knížky, by se jí takové péče nedostalo. A jelikož nejsem potenciální bestsellerista, i propagaci by měla hodně minimalistickou.

Samozřejmě to není vždycky cesta suchá a velmi rovná. Riskuji svou investici – když o knížku nebude zájem, budu to můj bankovní účet, který se povážlivě ztenčí. Zcela jistě platím za tisk víc než nakladatelství s milionovými obraty. Lepší pozici nemám ani u distributorů. Dávám jim vyšší marži a většina knihkupců si moje knížky do nabídky neobjedná, protože samonakladatelé jsou v jejich očích nýmandi, kterým všude ukázali dveře, tak si svůj trapný elaborát v nejvyšším zoufalství vydali sami. Být na stejné knize logo nakladatelství, sáhli by po ní asi bez váhání.

Ale to si nestěžuji. Takhle prostě byznys funguje. A nejen u knih. Většina lidí asi raději poletí na dovolenou s CK Fischer než s cestovkou, co má kancelář ve čtvrtém patře obchodního centra na periferii. Aspoň mě to nutí hledat nové cesty, jak své knížky zpopularizovat a jak je dostat ke čtenářům (u knihy Můj dlouhý běh jsem víc kusů prodal v běžeckých speciálkách než přes knihkupectví). Nutí mě to dělat některé věci trochu jinak než zpohodlnělá nakladatelství.

Ale možná je celá tahle dělící linie nesmyslná a zajímá víc lidi z branže než čtenáře. Knihy jsou buď dobré, nebo špatné. Jak formou, tak obsahem. A jsem vděčný za každého čtenáře, který ty moje zařadil do první skupiny. I bez loga na obálce. Díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *