Kostlivci na dresech a litevský sen o svobodě
Kdyby v roce 1992 už existovala česká fráze „užít si svoje Nagano“, možná by ji novináři přilepili i k bronzovým olympijským medailím litevských basketbalistů. Ale přesné přirovnání by to nebylo. Sabonis, Marčiulionis a spol. si proti Rusům prožili příběh mnohem emotivnější.
Rok 1992 byl časem, kdy se zdálo, že svět se kvapem mění k lepšímu a cesty zpátky už není.
Stačilo se podívat na olympijské hry v Barceloně:
➡️ po třech desítkách let se na scénu vrátila Jižní Afrika
➡️ sportovce zemí střední a východní Evropy mohli svobodně doprovázet fanoušci po tisících
➡️ při slavnostním nástupu jste si mohli všimnout zase jen jedné německé vlajky
➡️ svoje zástupce na největším sportovním svátku měly poprvé, případně po víc než půl století, i Slovinsko, Chorvatsko, pobaltské státy
Ale sen o světě, kde bude už jenom dobře, byl pochopitelně pouhou iluzí.
Jak je vidět třeba letos. ️
Právě proto není od věci připomenout si jeden už skoro zapomenutý příběh o naději z tehdejší doby. Napsali ho basketbalisté Litvy.
