Jaký vlastně chceme mít sport?

Sport a politika bohužel nejsou světy, které dělí ohromný příkop. Jsou navzájem provázané. Vždycky byly a vždycky budou. Teď jenom záleží na tom, jak silně a jak toxicky.

Jaký vlastně chceme mít sport?
V roce 2018 si Vladimir Putin pochvaloval, že fotbalový šampionát v očích světové veřejnosti napravil tradiční klišé o Rusku. To ostatně bylo hlavním účelem budování téhle Potěmkinovy vesnice. (Foto: Kremlin Pool / Zuma Press / Profimedia)

Druhého prosince to bude dvanáct let, co FIFA během jediného dne udělila pořadatelství fotbalových šampionátů Rusku (2018) a Kataru (2022). Bylo to rozhodnutí, jehož dopady máme možnost vidět právě teď.

Pro připomenutí:

◾Rusko uspělo poměrně snadno v souboji se společnými kandidaturami Španělska a Portugalska, Belgie a Nizozemska a kandidaturou Anglie

◾Katar získal nadpoloviční většinu hlasů až ve čtvrtém kole, když postupně odsunul Austrálii, Japonsko, Koreu a USA

Není teď snad ani tolik důležité, že celý proces měl na kilometry daleko k férové volbě. Ano, z dvaadvaceti hlasujících jich polovina byla později pokutována, stíhána, distancována nebo i odsouzena za korupci.

Horší je, že vedení nejpopulárnějšího sportu se rozhodlo svoji nejprestižnější akci svěřit režimům potlačujícím lidská práva, z nichž jeden navíc podniká agresivní výboje. Pro obě země PR výrazně převyšující hodnotu investovaných peněz. Pravda, FIFA jenom pokračovala v dobré tradici: už dřív podobně posloužila argentinskému diktátorovi Videlovi (1978) nebo italskému fašistovi Mussolinimu (1934).