Jaký vlastně chceme mít sport?
Sport a politika bohužel nejsou světy, které dělí ohromný příkop. Jsou navzájem provázané. Vždycky byly a vždycky budou. Teď jenom záleží na tom, jak silně a jak toxicky.
Druhého prosince to bude dvanáct let, co FIFA během jediného dne udělila pořadatelství fotbalových šampionátů Rusku (2018) a Kataru (2022). Bylo to rozhodnutí, jehož dopady máme možnost vidět právě teď.
Pro připomenutí:
◾Rusko uspělo poměrně snadno v souboji se společnými kandidaturami Španělska a Portugalska, Belgie a Nizozemska a kandidaturou Anglie
◾Katar získal nadpoloviční většinu hlasů až ve čtvrtém kole, když postupně odsunul Austrálii, Japonsko, Koreu a USA
Není teď snad ani tolik důležité, že celý proces měl na kilometry daleko k férové volbě. Ano, z dvaadvaceti hlasujících jich polovina byla později pokutována, stíhána, distancována nebo i odsouzena za korupci.
Horší je, že vedení nejpopulárnějšího sportu se rozhodlo svoji nejprestižnější akci svěřit režimům potlačujícím lidská práva, z nichž jeden navíc podniká agresivní výboje. Pro obě země PR výrazně převyšující hodnotu investovaných peněz. Pravda, FIFA jenom pokračovala v dobré tradici: už dřív podobně posloužila argentinskému diktátorovi Videlovi (1978) nebo italskému fašistovi Mussolinimu (1934).
