Frigo a jeho svět

Život útočníka Miroslava Fryčera (58 let) nebyl nikdy nudný. V roce 1981 jako mladý talent utekl do Kanady, o čtyři roky později se stal prvním českým účastníkem All Star Game, svoji zámořskou kariéru vyšperkoval devíti hattricky a řadou průšvihů. Ve čtyřiceti letech se málem loučil se životem, když ho dohnaly problémy s alkoholem a musel se podrobit transplantaci jater. Teď se Frigo, jak se mu mezi hokejisty vždycky přezdívalo, rozhodl svůj příběh přiblížit v memoárech Můj divoký hokejový život.

Když v lednu slavila extraliga 80 let a fanoušci v hlasování vybírali nejlepší hokejisty historie, byl pořádající agenturou za Vítkovice nominován útok Černík-Fryčer-Holaň. Nezískal moc bodů a nevešel se ani do elitní desítky. Ale to není pointa tohoto odstavce. Vtip je v tom, že žádný takový útok neexistoval. „V tomhle složení jsme se nesešli snad ani na tréninku,“ usmívá se Miroslav Fryčer, údajný centr údajně slavné lajny. „Vždyť já jsem hrál napravo, Franta Černík vlevo, centra mi nejdřív dělal Vláďa Vůjtek a pak Láďa Svozil.“

Tahle historika dokonale ilustruje Fryčerovo postavení v českém hokeji. I když ve dvaceti letech reprezentoval na olympijských hrách, i když je prvním Čechem, který nastoupil v Utkání hvězd NHL, a i když v zámoří nastřílel devět hattricků, což ho v českém žebříčku řadí hned za Jágra, není obletovanou a snadno zařaditelnou sportovní celebritou.

Příčina je prostá: z komunistického Československa utekl a v NHL působil do jara 1989, tudíž v dobách největší slávy patřilo u nás jeho jméno k těm zamlčovaným. Když se po revoluci už smělo o emigrantech veřejně mluvit i psát, dohrával kariéru v Německu a Itálii a jeho osud málokoho zajímal. „Patří k paradoxům mého života, že jsem známější v Kanadě než doma. Ale nevadí mi to. Vůbec. Nikde se neschovávám, ale taky se nikam necpu,“ říká.

I to byl jeden z důvodů, proč mi loni na jaře přišlo jako dobrý nápad sepsat s ním knihu vzpomínek. Fascinovalo mě, že v Ostravě žije stranou veřejného zájmu chlapík, který nejen dosáhl výše zmíněných úspěchů (a pár dalších), ale navíc v Quebeku hrál v jednom týmu s bratry Šťastnými, v Torontu prožil šest let po Salmingově boku, krátce v Detroitu nastupoval v lajně s Yzermanem a později v Edmontonu dělal pravé křídlo Messierovi. Takovou vizitkou se nemůže pochlubit každý.

Memoárům jsme dali název Můj divoký hokejový život, protože to jeho příběh vystihuje asi nejvěrněji. Miroslav Fryčer žil divoce, na ledě i za branami zimních stadionů.

Už v dobách, kdy hrál za Vítkovice, neuměl stát poslušně v řadě. Pravidelně dostával pokuty a se stejnou frekvencí absolvoval pohovory na téma, jak se má správně chovat socialistický sportovec. Hledač sebekázně, tak ho otituloval jeden z dobových článků.

Málokoho asi proto překvapila zpráva, že v září 1981 emigroval do Kanady. „Cítil jsem se v Československu jako ve vězení. Nechtěl jsem každý rok čekat, až mi někdo na pasovce řekne, kam smím jet na dovolenou. Nechtěl jsem, aby mi soudruzi šlapali po mých snech. A tím největším bylo hrát v NHL. Legálně to nešlo, tak jsem musel utéct,“ vysvětluje Fryčer.

Když mi popisoval detaily odchodu na Západ, bylo to, jako bych poslouchal úryvek ze špionážního thrilleru. Konspirační schůzky na zahraničních zájezdech, kódované telefonáty, tajný podpis smlouvy s Quebec Nordiques, riskantní spolupráce zasvěcených lidí z Československa, západního Německa, Jugoslávie i Kanady.

Příletem do zámoří dostal Fryčerův sen o NHL reálné obrysy, ale začal mu i všední život v zemi, o níž toho moc nevěděl. „Aklimatizace v novém prostředí nebyla jednoduchá, ale byla by mnohem těžší, kdybych okolo sebe neměl bratry Šťastné. Peter, Tonda i Marián mi ve všem pomáhali a přijali mě do rodiny, jako bych byl jeden z nich. Jsem jim za to nadosmrti vděčný,“ připomíná slovenské hokejové hvězdy.

Na ledě se o sebe musel postarat sám. V atmosféře, kdy Evropané nebyli vítáni s nadšením a sympatiemi. Však dva dny po jeho příletu napsal legendární útočník Maurice Richard novinový sloupek, jehož hlavní myšlenka by se dala shrnout do vět: Cože? Další Evropan je tady?

„Byli jsme pro Kanaďany vetřelci, kteří jim berou práci. Ale ze svého pohledu měl Richard pravdu. Můj příchod do Quebeku znamenal, že jeden z domácích hráčů musel jít na farmu, kde najednou vydělával jenom pár tisíc dolarů. Proto po nás na ledě šli. Řezali nás jako žito a lítala jedna nadávka za druhou. Ale my jsme se nesměli nechat. Museli jsme jim to vracet, abychom si získali respekt. Rok mi trvalo, než mě soupeři začali brát. Povolili, až když viděli, že nemám problém shodit rukavice nebo někoho píchnout hokejkou mezi nohy,“ vypráví Fryčer.

Brzy taky poznal, že život za oponou svaté National Hockey League není tak idylický, jak si ho fanoušci malují. Ano, bral hezký plat, ale zároveň si musel zvykat, že v některých věcech Kanada dost zaostává za československým hokejem. Většina hráčů kašlala na letní přípravu a tréninkový kemp brali především jako odtučňovací kúru, kluby neměly stálé maséry a fyzioterapeuty a ani lékařské zajištění nebylo na kdovíjaké úrovni. „S komfortem, jaký jsme měli ve Vítkovicích nebo nároďáku, se to nedalo srovnat. Na bolest existovaly dva základní léky: teplo a led. Když nepomohly, dostali jsme prášek. Na doléčení zranění nebyl čas ani klid. Dokud jsme nepřišli s hlavou v podpaží, museli jsme hrát.“

Pro evropské hokejisty té doby byly nezvyklou věcí i trejdy. Chvíle, kdy stačí jeden telefonát a stěhujete se klidně na druhý konec kontinentu. Fryčera potkaly tři, ten první a nejzásadnější už pět měsíců po útěku. Získalo ho Toronto a stal se hráčem nejslavnějšího klubu světa, který ovšem v 80. letech prožíval jednu z mnoha krizí. „Naše výsledky většinou za moc nestály. Ale přesto jsem nic lepšího v hokeji nezažil. Hrát za Maple Leafs byla pocta. Je to pro hokejistu něco podobného jako pro fotbalistu přestoupit do Barcelony,“ říká.

Stal se prvním Evropanem, který v klubu vyhrál kanadské bodování, a reprezentoval ho i na zmíněném Utkání hvězd. V lednu 1986 pak prožil nejlepší zápas kariéry, když čtyřmi góly pomohl porazit mistrovský Edmonton (11:9). Byl vyhlášen první hvězdou utkání, slavný Gretzky, jenž si připsal statistiku 3+3, se mezi tři nejlepší hráče nevešel…

Svoji nejen zámořskou kariéru má Miroslav Fryčer zdokumentovanou v deseti šanonech napěchovaných novinovými výstřižky. Když jsem se jimi probíral, pochopil jsem, jak populární ve své době byl. Hrál za Maple Leafs, v hokejem poblázněném městě, a navíc před novináři nemluvil ve frázích, proto za ním rádi chodili. Není moc českých hokejistů, kteří by se v NHL těšili větší publicitě. Jasně, Hašek a Jágr, to je jiná liga, pak ještě Klíma, Nedvěd, Eliáš – a tím možná seznam bude končit.

O nejbombastičtější titulky se postaral na jaře 1988, kdy vyvrcholila jeho válka s trenérem Johnem Brophym. Byť měl stále platnou smlouvu, po posledním zápase sezony před novináři vychrlil všechnu svou frustraci a natřel kouče způsobem, na jaký v NHL nejsou zvyklí. „Neměl jsem co ztratit. Bylo to buď já, nebo on. Brophy byl nejhorší člověk, jakého jsem potkal. Soustavně mě dusil a vlastně mě připravil o dva roky kariéry. Poštval si proti sobě skoro celou kabinu, hokej mě tenkrát úplně přestal bavit,“ popisuje Fryčer spor, který stál za jeho výměnou do Detroitu.

S NHL se rozloučil ve třiceti letech. Brzdila ho zranění a zdravotní problémy ho pronásledovaly i v Evropě. Definitivní vale dal profesionálnímu hokeji v létě 1992. „Kvůli zádům. Doktor mi řekl, že stačí jediný tvrdý náraz a můžu skončit na vozíčku. Nebylo co řešit.“

Po dvou letech se rozhodl, že zkusí trenéřinu. Začal v prvoligovém Havířově, pak dvakrát vedl Vítkovice. Ale tyhle štace netrvaly dlouho. „Zjistil jsem, že české prostředí mi nesedí. Jsem upřímný, a to se tady moc nenosí. Raději jsem se realizoval v cizině, tam mi vždycky bylo dobře,“ říká dnes už bez emocí.

Největší jméno si udělal v Itálii. Prošel pěti kluby, s Meranem v roce 1999 získal titul. Tam také prožil nejdramatičtější chvíle svého života. Zdravotně zkolaboval a musel na transplantaci jater. „Měl jsem problémy s alkoholem, nestydím se o tom mluvit,“ přibližuje dozvuky divokého života. „Když jsem hrál v NHL, jeli jsme v rytmu: play hard, party hard. Všichni. V Itálii jsem do toho definitivně spadnul. Víno mi vždycky chutnalo a tam jsem měl po ruce ty nejlepší kousky…“

Lékaři mu dávali dvacetiprocentní šanci na přežití. První dlouhá operace se nevydařila, nová játra začala protékat, a musel proto hned znovu na sál. „Primář mi říkal, že žiju jenom díky tomu, že jsem bývalý vrcholový sportovec a mám silné srdce,“ prozrazuje. „Alkohol jsem samozřejmě ze svého života vyšrtnul. Naposledy jsem se ho napil 10. září 1999 – a už se ho nikdy nenapiju, to vím. Skoro osmnáct let žiju svůj overtime a jsem tomu nahoře vděčný, že mi dal druhou šanci. Jsem šťastný za každý nový den, za každou hodinu.“

Trenérskou kariéru ukončil loni na jaře, kdy zachránil Morzine-Avoriaz-Les Gets ve francouzské lize. Teď je na prvním místě starost o zdraví. „Už mi neslouží tak, abych se mohl postavit na střídačku. Ozývají se stará hokejová zranění, všechny tvrdé zápasy a tréninky. Cítím to na kyčlích, zádech, kolenou. A zlobí i ledviny, což je důsledek toho, že po transplantaci do sebe musím házet spousty prášků. Ale nestěžuju si, jenom konstatuju,“ říká se svým typickým úsměvem, díku němuž má už od žákovských let v hokejovém světě přezdívku Frigo, podle postavy známého komika Bustora Keatona.

Hokej i tak pořád sleduje. Nejen Vítkovice a Toronto. Stále hraje řada jeho bývalých svěřenců nebo hokejistů, o něž se staral v letech, kdy se věnoval práci agenta. Kdykoli ale přijde řeč na současnou úroveň českého hokeje, jeho úsměv poněkud ztrpkne. Jako mnoho skvělých hráčů minulosti nenese lehce, do jak špatné kondice se tradiční sport dostal. Na rozdíl od jiných však nechce své připomínky sdělovat veřejně. Nechce přes noviny dávat hraběcí rady, jak se ten hokej má správně dělat.

„Už jsem u nás šlápl hodně lidem na kuří oko a netoužím v tom pokračovat,“ dodává. Když ovšem mluví se známými z ciziny, dotazům na úpadek českého hokeje se nevyhne. „Průšvih není jenom to, že reprezentace na všech akcích končí ve čtvrtfinále a v NHL máme stále míň hráčů. Stejný průšvih je, že jsme si dokonce pokazili jméno i v zemích, jako jsou Německo, Švýcarsko, Itálie. Nedávno jsem se bavil s jedním zahraničním manažerem a ten mi říkal: Miro, neber si to osobně, ale když mám na výběr mezi Čechem a Kanaďanem, vezmu radši Kanaďana. Vám se pořád něco nelíbí… A má pravdu. Když trenér řekne českému klukovi, ať jde hrát levé křídlo, tak ten začne mrmlat, co to je za nesmysl, že je přeci klasické pravaso. Kanaďan tohle neřeší. Jenom se zeptá, do které branky má střílet.“

I proto ho víc baví vyprávět o časech minulých. O letech, kdy se na ledě potkával legendami, od Hlinky přes Charlamova až po Gretzkého, a kdy hokej nepřipomínal urputnou taktickou bitvu rozpitvanou do detailů.

Jednou jsem na naši schůzku přinesl media guide Toronta Maple Leafs z roku tuším 1986, a když si jím listoval, snad nad každou fotkou bývalého spoluhráče se pousmál a přidal historku nebo vtipnou charakteristiku.

„Ten snad nebyl ani hokejista, spíš blázen na bruslích. Ale fajn kluk.“

„Tenhle měl hrozný mindrák z toho, že mu brzy začaly padat vlasy. Jednou dostal šílenou pecku u mantinelu a složil se na led. Se strachem jsme ze střídačky koukali, jestli se mu něco nestalo. Ale když se zmátořil, jeho první starostí bylo rychle si nasadit helmu, aby lidi neviděli řídnoucí vlasy.“

„A tenhle jednou v baru v Los Angeles…“

Většina historek se do knížky nehodila a nepatří ani sem. Ale byly důkazem, že Miroslav Fryčer hrál ve šťastné době, kdy se sice nepodepisovaly milionové smlouvy, ale o to víc se všichni hokejem uměli pobavit. Ti slavní, i ti neprávem zapomínaní.

Článek vyšel 13. října 2017 ve Sport Magazínu

1 komentář u “Frigo a jeho svět”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *