Z Dukly do NFL. Dva fotbalové životy Miroslava Rödra

První prosincový den roku 1974 je v Chicagu počasí, že by pejskaře nevyhnal. Teploměr na nule, od Michiganského jezera fouká studený vítr, chodníky hyzdí sněhová břečka.

Hráči nastupující k utkání NFL mezi domácími Bears a newyorskými Giants si na proslulém Soldier Field musejí připadat jako na školním hřišti. I když je vyprodáno, do rozlehlého hlediště si najde cestu jen 18 802 diváků. Téměř dvojnásobný počet zůstal doma. Trochu kvůli šerednému počasí a trochu kvůli tomu, že sezona se blíží ke konci a po pěti porážkách v řadě je jasné, že ani teď nebude završená účastí v play off.

Zápas dvou týmů z chvostu tabulky věru nepatří ke klíčovým bitvám dějin National Football League. Domácí vedou, soupeř pokaždé srovná. Až najednou na staré světelné tabuli zabliká stav 13:13 a Bears 39 vteřin před koncem rozehrávají kop. Vzdálenost 27 yardů, to je ideální příležitost pro muže s číslem 15, který je na soupisce zapsaný jako Mirro Roder.

Krátký rozběh, švih nártem a míč i s pomocí větru končí tam, kde skončit měl. Uvnitř brankové konstrukce. Bears vítězí 16:13 a připisují si čtvrtý úspěch v sezoně.

Pro Rodera je to poslední bodový příspěvek v NFL i poslední zápas na Soldier Field. Ale to ještě netuší.

Na co asi tak myslí, když prokřehlý opouští stadion?

Možná mu bleskne hlavou, že před deseti roky mu bylo dvacet a platil za velký talent v jiném druhu fotbalu. V tom, k němuž my přívlastky nedáváme a kterému Američané říkají soccer. Hrál za pražskou Duklu, oblékal dres „lvíčat“, na kontě měl první gól v Poháru mistrů evropských zemí. A v dokladech jméno Miroslav Rödr.

Dva kontinenty, dva režimy, dvě jména, dva různé sporty. Tohle všechno se vešlo do jeho podivuhodného životního příběhu.

Pusťme se do něj.

****

Loni jsem při hledání informací o exulantském mužstvu Sparta Chicago narazil v listu Cicero Life na článek z roku 1969, který zmiňoval, že v rudém dresu střílí góly Miro Roder, a former soccer star in Czechoslovakia. Přiznávám, že o někom takovém jsem jakživ neslyšel. A to o sportovních hvězdách té doby mám, řekl bych, docela přehled.

Po pár minutách u počítače je jasněji. Dotyčný se správně jmenuje Miroslav Rödr, ale hvězdou úplně nebyl. Řekněme, že celkem známým hráčem. Dva tituly, 45 ligových utkání, 13 gólů, navrch 8 startů v evropských pohárech.

Zajímá mě, jestli za ním v Americe nezůstala hlubší stopa než jen zápasy za chicagskou Spartu, tak ještě chvíli ťukám do klávesnice. A najednou mám těch jmen před sebou několik. Tři křestní: Miroslav, Miro, Mirro. Tři příjmení: Rödr, Roeder, Roder. Objevují se v různých kombinacích, a ta nejčastější – Mirro Roder – mě přivádí až do NFL, profesionální ligy amerického fotbalu!

Je možné, že by nějaký Čech hrál NFL, už téměř před půlstoletím, a tady o tom nikdo nevěděl?

Opravdu, ať hledám, jak hledám, nikde ani zmínka. Nejvýstižnější je pohled do Wikipedie. Česká zná Miroslava Rödra, anglická má heslo o Mirro Roderovi, oba se narodili 22. ledna 1944 v Olomouci, ale dvě verze internetové encyklopedie netuší, že jde o totožnou osobu. Informace o Rödrovi končí v roce 1967, Roderův sportovní život začíná v roce 1972.

Znovu otevírám archivní databázi amerických novin, a když do vyhledávače zadám jméno Mirro Roder, objeví se 3855 článků.

Uff, to bude fuška! Ale co, je podzim 2020, za okny tiše plyne lockdown a volného času habaděj.

Pročítám si story od zámořských žurnalistů, rozhovory, zpravodajství ze zápasů i tréninkových kempů, doplňuji si informace z českých pramenů, mžourám na staré filmové týdeníky i videa z YouTube, a jak postupně přidávám další dílky do skládačky o jednom zapomenutém sportovci, dochází mi, že to není téma na článek, ale spíše na celovečerní film.

Na stěží uvěřitelný americký biják.

****

Kdyby se ho snad někdo rozhodl natočit, u dětství by si asi vystačil s klasickými klišé. Pár nostalgických flashbacků, škvárové plácky v Olomouci, venkovská hřiště na Hané.

Zlom přichází v roce 1961, kdy se sedmnáctiletý Miroslav Rödr dostává do áčka v klubu, jenž ještě nese název TJ Moravské železárny Olomouc. Mužstvo hraje severomoravský krajský přebor a jde vstříc postupu do druhé ligy. Rödr pálí z pravého křídla, hru ze zálohy diriguje o čtyři roky starší Karel Brückner, který se na počátku příštího století proslaví jako… no, však víte.

Miroslav Rödr vlevo, Karel Brückner vpravo

Když v roce 2007 na tuhle éru vzpomíná na klubovém webu obránce Antonín Fridecký, mladého Rödra si spolehlivě vybaví: „My tak jednou hráli v Opavě, Rödr míč napálil z trestňáku do břevna, já hrál posledního a musel jsem utíkat zpátky, protože ten míč se odrazil až za mě! A to jsem stál na půlce. Takové on měl rány, ten Mirek Rödr.“

Poslední větu si zapamatujte. V našem příběhu bude hodně důležitá.

Druhou ligu už si Rödr za Olomouc nezahraje, protože má namířeno do Prahy. Touží po něm Sparta, na zájezdu do Rakouska za ní dokonce nastoupí ve čtyřech přípravných zápasech, ale pak rukuje. A rovnou do Dukly. Ta má v roce 1963 nabitý kádr a patří k nejlepším týmům Evropy. Bez přehánění. Masopust, Pluskal, Novák, Kouba, Jelínek, Šafránek, Kučera, z bažantů Viktor, Geleta, Veselý… Soupiska plná současných nebo budoucích reprezentantů.

Miroslav Rödr na slavné pohlednici Dukly z roku 1964 v dolní řadě vlevo, vedle Josefa Masopusta, za ním stojí kapitán stříbrné chilské jedenáctky Ladislav Novák

Hned jeho druhým zápasem je odveta 2. kola PMEZ proti Górniku Zabrze, tak nešťastná pro Duklu i československý fotbal. Rödr z metru sleduje, jak Stanislaw Oslizlo fauluje Rudolfa Kučeru a talentovanému útočníkovi tím ukončuje kariéru…

První ligový gól střílí v červnu 1964 Spartě. Tenhle rok je pro něj vůbec báječný. Už na jaře skóruje ve čtvrtfinále PMEZ na hřišti Dortmundu, po přihrávce od Josefa Masopusta – a míč naštvaně zpoza čáry odkopává Hans Tilkowski, který za dva roky bude chytat slavné finále mistrovství světa ve Wembley. V létě pak Rödr letí s Duklou mezi mrakodrapy, na další ročník Amerického poháru do New Yorku, a ve finálovém dvojzápase proti Zaglebie Sosnowiec nasází tři góly. Především jeho zásluhou mužstvo trofej naposledy obhájí.

„Je typem nebojácného, důrazného útočníka s velmi tvrdou střelou,“ charakterizuje ho dobová ročenka.

Vidíte, zase ta rána pravačkou!

Ligový zápas. Miroslav Rödr ohrožuje brněnského gólmana Františka Schmuckera, vlevo situaci kontroluje Svatopluk Pluskal

V sezoně 1964/65 už je členem základní sestavy, ale ve dvaceti zápasech se trefí jen pětkrát, a tak časopis Stadion v krátkém komentáři varuje: „Mladý Miroslav Rödr zatím ani zdaleka nesplňuje naděje, které do něho naše fotbalová veřejnost vkládala. Obávaný kanonýr se totiž v Dukle stává technikem – a tím se určitě nestane! A tak mu zbyla už jen jedna vlastnost: důraz před brankou. Ale to je pro ligového útočníka málo.“

Nakonec v Dukle stráví pět let. Na hřiště se dostává stále méně, slavnou cestu do semifinále PMEZ sleduje na jaře 1967 jen z tribuny a v další sezoně je dokonce přeřazen do béčka. Pak podepisuje přestup do druholigového Chomutova.

Při jednom zahraničním zájezdu ovšem poznává letušku Věru, což jeho další život ovlivní mnohem víc než pár gólů. Po svatbě, to už se píše rok 1969, jedou na dovolenou do Itálie, odtud se vydávají za příbuznými do Chicaga – a domů, kde si moc upevnila klika podporovaná sovětskou okupační armádou, se nevrátí.

****

Manželé Rödrovi ještě chvíli z dálky sledují, jak postupně mizí zbytky opojné svobody Pražského jara. Každého půlroku si na velvyslanectví chodí prodlužovat pobyt, ale když se jim v roce 1970 narodí dcera Michelle, rozhodnou se v USA zůstat. „Uměl jsem si představit, jaké problémy by ji asi čekaly, kdybychom se vrátili. Jak by se jí v komunistickém Československu žilo s americkým občanstvím,“ vysvětluje později.

Chicago 70. let je městem, kde není pro emigranty až tak složité se usadit. Všude jsou spousty Čechů, české restaurace („bramborové knedlíky denně, dršťková ve čtvrtek“), české obchody, české kostely, sokolovny a dokonce ještě vycházejí české noviny Denní hlasatel. Angličtinu k životu vlastně nepotřebujete.

Rödr začíná pracovat jako zedník, samozřejmě v české firmě. A o víkendech hraje fotbal, ten evropský, za Spartu Chicago. Mužstvo založené v roce 1915 českými přistěhovalci působí v soutěži, kterou nazvat poloprofesionální by asi bylo troufalé. Vždyť odměnou za zápas je pár dolarů, večeře a plzeňského piva, co hrdlo ráčí.

Pořád je v nejlepších fotbalových letech a na hřišti jsou jeho prvoligové ostruhy znát. Hlavně střela pravačkou soupeře děsí. Když si začne stavět míč k přímému kopu, je jasné, že buď přijde nechytatelná rána, případně míč práskne do tyče – anebo půjde pánubohu do oken.

„Čoveče, s takovou mordou bys moh do NFL,“ hecují ho kamarádi. A rozhodnou se domluvit mu zkoušku v týmu Chicago Bears.

Asi nemůže být komplikované ji zařídit, protože George Halas, majitel slavného klubu a spoluzakladatel NFL, je „jedním z nich“. Narodil se rodičům, kteří za snem o lepším životě přišli ze západních Čech, vyrůstal v české čtvrti a jako kluk se tužil v chicagském Sokole. Mimochodem, osmdesát procent akcií Bears, podle magazínu Forbes třináctého nejhodnotnějšího sportovního klubu světa, stále patří potomkům zchudlého plzeňského krejčího Františka Halase…

Rödr se dozví, že na jaře 1972 se koná pravidelný test hráčů, kteří by chtěli oblékat dres Bears, a že se tedy má přijít ukázat.

Akce připomíná filmový casting. Nebo spíše konkurs do reality show. Trvá jediný den a každý z více než 250 zájemců má pouze pár okamžiků na to, aby zaujal.

Většina hraje americký fotbal od mládí. Byli hvězdami středoškolských týmů, zkoušeli to na univerzitě, prošli poloprofesionálními ligami. A s nimi se do řady staví osmadvacetiletý emigrant z Evropy, který anglicky umí pár vět a ještě méně chápe pravidla podivného sportu, při jehož sledování se kdysi tak přitížilo slavnému reportérovi Egonu Erwinu Kischovi.

„Hele, to nemá cenu. Pojďme domů,“ hučí Rödr do kamaráda, který ho doprovází.

Ale nakonec zůstanou. Český zedník párkrát pravačkou napálí míč a je vybraný mezi osmičku šťastlivců.

Nashle v kempu!

Tam se uchází o pozici placekickera. Pro případ, že americkému fotbalu příliš nehovíte: je to hráč, jehož úkolem je zahrávat standardní situace (jak bychom řekli u nás), neboli field goaly a extra pointy (jak zní správná terminologie). Nebourá soupeře, nesprintuje za touchdowny, málokdy se objevuje v televizních sestřizích. Většinu zápasu prosedí na lavičce a do akce jde pouze v případě, kdy je třeba proměnit kop.

Kdysi se na roli kickerů pohlíželo s despektem, že to nejsou opravdoví drsňáci symbolizující tenhle tvrdý sport, ale v 70. letech jejich význam roste. Jak se NFL vyrovnává, jak jsou stále propracovanější obranné systémy, a tedy ubývá touchdownů, každé tři body za field goal se hodí.

Rödr doufá, že právě tohle by mohla být práce pro něj.

****

Někdejší hráč Dukly je při svém prvním kempu u Bears atrakcí. Že s jejich fotbalem zatím vážně neměl nic společného, mu noví parťáci uvěří teprve ve chvíli, kdy si přijde pro radu, jak se správně nasoukat do dresu a všech těch chráničů. Ale hlavního kouče Abeho Gibrona zaujme. Nabídne mu smlouvu i místo v taxi squad, sedmičlenné skupině náhradníků, kteří se nevešli na soupisku.

A tak se z krkolomně znějícího Miroslava Rödra stává jazykově přívětivější Mirro Roder.

Reportér listu Chicago Tribune viděl v českém zedníkovi možnou budoucí hvězdu Bears

V NFL není zvykem mít v taxi squad i placekickery, ovšem Roder je mezi náhradníky zařazen hlavně proto, aby si prošel tréninkovým rychlokursem. Celou sezonu 1972 se připravuje s mužstvem a piluje kopání do šišatého nesmyslu. „Na tréninku už se mi povedlo skórovat z 65 yardů,“ hlásí první pokroky.

Pochvaluje si i úspěchy v porozumění novému sportu. „U nás se o americkém fotbalu psalo, že je to surový, zákeřný sport, při kterém umírají hráči. Ale jak vidím, je to skvělá a úplně normální hra,“ vypráví novinářům chlapík, který se rázem stává nejslavnějším chicagským zedníkem.

I díky trenéru Gibronovi, který rád dává k dobru historky o exotickém hráči, jehož z nějakého důvodu považuje za Němce. Třeba na dotaz reportérů, jak se s ním dorozumívá, rozšafně prohodí: „Když písknu, Roder ví, že má běžet. Když zakřičím, ví, že má… taky běžet.“

Zavalitý svéráz Gibron je koučem ze staré školy a zastává názor, že všichni hráči mají podstupovat podobný trénink, aby každý viděl, jakým drilem si procházejí druzí. A proto jednou nařídí kickerům a punterům, že také oni budou na trenažéru simulovat útočný výpad. Roderovi – i když už to dávno není útlý útočník, nýbrž skoro metrákový chlap – se moc nechce mlátit rameny do opolstrované železné konstrukce, proto cvičení spíše předstírá. Gibron vybuchne zlostí: „Kristepane, Rodere, teď už chápu, proč jste tu válku prohráli!“

Výřez z týmové fotky: Mirro Roder sedí v druhé řadě vpravo (snímek mi laskavě poskytla organizace Chicago Bears)

Premiéru v NFL si Roder odbývá 23. září 1973 – téměř přesně deset let po tom, co poprvé oblékl dres Dukly. Soupeřem jsou Minnesota Vikings a jemu se nezdaří pokus o field goal ze 47 yardů. Míč se otře o brankovou konstrukci, bohužel z vnější strany. Bears prohrávají 13:22. Ovšem v dalším zápase proti Denver Broncos už je dvakrát úspěšný a postupně si vybojuje pozici prvního placekickera.

Debutem v NFL se zapisuje do historie československého sportu, jenže doma o tom nikdo neví. Pouze příbuzní a pár kamarádů. A pochopitelně Státní bezpečnost, která si ho časem zaeviduje jako zájmovou osobu.

„Utekl jsem, tak se doma o mně nesmí mluvit. Režim nemá zájem, aby se vědělo, že se emigrantům v cizině daří,“ vysvětluje novinářům, kteří úplně nechápou, proč se v rodné Olomouci ani jinde v Československu o jeho průkopnických startech v NFL nepíše. Ale pravdou je, že to příliš nezajímá ani krajany v exilu; americký fotbal zkrátka do jejich světa nepatří.

Přitom nikdo z českých a slovenských sportovců v 70. letech nenastupuje před tak velkou kulisou. Když Rödr hrál doma poslední ligový zápas, přišlo na Julisku 1335 lidí. Teď na hřišti Buffala Bills, v jejichž dresu září O. J. Simpson, MVP soutěže a budoucí nejslavnější americký zločinec, sleduje dva Roderovy field goaly 78 084 diváků.

Na chicagský stadion chodí část fanoušků hlavně kvůli němu, a dokonce zakládají The International Mirro Roder Fan Club.

Minimálně v chicagské čtvrti Cicero měl Mirro Roder status celebrity, jak dokazuje předvánoční inzerát z místních novin

Roder v té době žije zvláštní život. Čtyři měsíce v roce hraje na největších amerických stadionech za jeden z nejslavnějších amerických týmů – a pak si zase místo nohou vydělává rukama.

Žádný div. Průměrný plat v NFL je 50 tisíc dolarů za sezonu, ale kickeři patří ke skromněji odměňovaným hráčům a jeho gáže zřejmě o moc nepřesáhne povinné minimum 10 tisíc dolarů. Proto si každý přilepšuje, jak umí. Zatímco zmíněný O. J. Simpson natáčí po boku Steva McQueena a Paula Newmana film Skleněné peklo, Roder si musí vystačit s cihlami, maltou a míchačkou.

Jediná kartička Mirro Rodera z NFL. Svým způsobem kuriozita, ale na jejím vlastnictví byste nezbohatli – na eBay jsem ji sehnal za 2 dolary.

Jeho angažmá u Bears nečekaně končí na sklonku léta 1975. Má za sebou dvě sezony v NFL, chystá se na třetí, ale v přípravném kempu si zlomí zánártní kůstku. Bohužel na kopací noze. Když je konečně fit, zavolá si ho nový kouč Jack Pardee a oznámí mu, že s ním už nepočítá: „Zameškal jsi příliš času a odehrál málo přípravných zápasů. Místo tebe jsme podepsali Roberta Thomase z University of Notre Dame.“

V tom je NFL krutá. Sezona trvá krátce, v 70. letech jenom čtrnáct zápasů, a tak trpělivost není ctností, na níž by si šéfové zakládali. Navíc na rozdíl od jiných soutěží nemá liga farmářský systém. Po zrušení taxi squads v roce 1974 jsou hráči postaveni před dvě možnosti: buď se vejdou mezi 47 vyvolených, nebo v klubu končí.

Roder odevzdá dres s číslem 15 a vyklidí skřínku v kabině. Na hledání nového angažmá je na startu sezony už pozdě, tak se vrací k zedničině.

Ale nebojte, tím ještě příběh nekončí.

****

Poslední field goal Mirro Rodera (a jediný, který se mi povedlo najít)

Za Chicago Bears odehrál Mirro Roder v NFL 27 zápasů, zaznamenal 79 bodů, z toho 28 z extra pointů a 51 z field goalů, kterých proměnil 17 z 28 pokusů (úspěšnost 60,7 procenta). Nejdelší field goal dosáhl ze vzdálenosti 47 yardů, při třech kopech nad 50 yardů nebyl úspěšný ani jednou. V obou sezonách skončil s Chicagem daleko od play off (bilance 3-11 a 4-10).

Ale to jsou jenom čísla, a mě vždycky víc zajímaly příběhy. Rád bych proto věděl, jak se na něj vzpomíná. Jestli byl pouze nevýznamnou kuriozitou, nebo se zapsal trochu výrazněji. A tak kontaktuji Marka Potashe, dlouholetého novináře z listu Chicago Sun-Times, který je specialistou na tým Bears.

„Jako jejich celoživotní fanda si samozřejmě Mirro Rodera pamatuji,“ píše v prvním e-mailu. „Hrál tady krátce, navíc v době, kdy Chicago mělo slabý tým, tak jeho odkaz není kdovíjak silný. Byl solidní kicker, ne výjimečný. Upřímně, dneska už je to v historii Bears zapomenutá postava. Ale myslím, že kdo si na něj občas vzpomene, ten si na něj vzpomene rád.“

Ochotně mi pošle i ofocené profily Mirro Rodera z ročenek Bears a zprostředkuje kontakt na jednoho z viceprezidentů klubu, abych mohl získat další informace. „Víc pro tebe asi udělat nemůžu.“

Když se mu ale zmíním o Roderově předchozí kariéře v Dukle, přidá ještě jeden postřeh: „Vlastně to byl první soccer-style placekicker v dějinách Bears!“

To zní zajímavě. Jako laik přes NFL se hned pídím po detailech a dostávám se až k velké story v časopise Sports Illustrated z listopadu 1973, jejímž tématem jsou právě kickeři. Článku dominuje Roderova fotka a dozvídám se z něj víc o módě jménem soccer-style.

Mirro Roder na fotce v magazínu Sports Illustrated

Konečně příležitost trochu si zahrát na chytrého… Vězte tedy, že od počátků amerického fotbalu se kopy prováděly způsobem zvaným straight-on, kde kickeři k míči nabíhali napřímo. Těsně před ním poposkočili, a pak ho napálili špičkou nohy, klasickým bodlem. Měli kvůli tomu i speciálně vyztužené boty. Nevýhodou těchto kopů bylo, že nebyly přesné při delších vzdálenostech a taky kickeři trpěli na svalová zranění, protože veškerou sílu dávali do kopací nohy.

Až koncem 60. let se začal objevovat soccer-style. Tedy způsob, jaký známe z našeho fotbalu při exekuci přímáků nebo výkopech od branky. Hráč nabíhá ze strany, stojná noha se ocitá vedle míče, mírný záklon, pohyb trupu, rotace v kyčlích a potom střela nártem.

S novinkou do NFL přišel maďarský emigrant Pete Gogolak. Když se ujala, následovali ho další borci s průpravou z evropského fotbalu: Garo Yepremian z Kypru, Jan Stenerud z Norska, Horst Mühlmann ze Západního Německa (dřív brankář Schalke, dokonce chytal první bundesligový zápas v historii klubu!) – a k průkopníkům stylu, který je už dnes normou, patřil i Mirro Roder. Možná proto dostal hned v roce 1972 od Bears smlouvu, jako svého druhu experiment.

Není to sice inovátorství à la Dominik Hašek, ale zajímavý milník ano.

****

Od počátku své druhé sportovní kariéry má Roder s bossem ve stavební firmě dohodu, že může kdykoli odcházet za fotbalovými výzvami a kdykoli se vracet. Pro českého zedníka se práce vždycky najde. „Je to úžasný relax, jen tak skládat cihly na sebe. Navíc s chlapama na stavbě je sranda,“ vysvětluje, co ho na zednickém řemesle baví.

V únoru 1976 je ale jasné, že dlouho zacákaný od malty nebude. S nabídkou se ozývá další tým NFL – ambiciózní Cincinnati Bengals, kteří v předchozí sezoně hráli play off – a Roder nadšeně podepisuje smlouvu. Začne na sobě makat a těší se, jak v červenci přijde do tréninkového kempu nabušený. Připravený využít druhou šanci.

Jenže dva měsíce po podpisu kontraktu se stane věc, s níž nikdo nepočítal. Nejméně pak on. Bengals si ve druhém kole draftu vybírají kickera Chrise Bahra, univerzitní hvězdičku a také talentovaného hráče socceru, který má za sebou sezonu v NASL. Proč je to nečekaná věc? Protože nebývá zvykem, aby kluby draftovaly kickery – a pokud výjimečně ano, tak ne z vysoké pozice.

Pro Rodera to znamená, že v kempu se o místo musí porvat s o devět let mladším konkurentem. Dobře ví, že šance je minimální. Klub přeci neodstaví hráče, za něhož utratil cennou volbu na draftu. „Ale budu to zkoušet, dokud mi neřeknou, že mám odejít,“ zapře se.

Očekávaný verdikt se dozví devět dnů před startem ligy. „Monkey business… Kdybych tušil, že draftují Chrise, vůbec bych sem nešel a zkusil bych to jinde. Ale snad mi ještě agent něco sežene,“ loučí se s městem, kde strávil pouhých šest týdnů.

Agent se opravdu vytáhl a hned druhý den mu předává letenky na Floridu. Roder podepisuje smlouvu s klubem Tampa Bay Buccaneers, nováčkem NFL.

V novém působišti se cítí fajn. Tuší, že v narychlo poskládaném mužstvu nebude kdovíjaká konkurence, a taky život na Floridě má něco do sebe. Navíc v nedalekém Pasco County je Masaryktown, s českou restaurací a malou exilovou komunitou, kde si může připadat jako doma. Nebo aspoň jako v Chicagu.

A především se nemusí stresovat tím, co přijde. Jak říká v rozhovoru pro list Tampa Bay Times, NFL bere spíše jako nečekanou příležitost ještě něco ve sportu dokázat. V první řadě je ale šťastný, že může žít v Americe, volně a bez obav: „Někdy mám pocit, že hodně Američanů vůbec netuší, co všechno mají. Že jsou tady svobodné noviny, televize, nikdo nekontroluje, co dělají po práci. Měli by se na pět, deset let odstěhovat do Československa, pak by viděli, jaké lidi můžou mít problémy. America… I love it.

Jeden z mnoha textů, které mu noviny v USA věnovaly

Tampě se v premiérové sezoně nedávají velké naděje. Ale v generálce Bucs vymetou s favorizovanou Atlantou Falcons 17:3, Roder k senzaci přispěje třemi úvodními body. Rázem je populární postavou a při návratu do NFL ho vítá nový fanklub Roder’s Rooters. Euforie před ostrým startem pomalu stoupá.

A pak přijde studená sprcha. První zápas s Houston Oilers – 0:20. Druhý doma se San Diego Chargers – 0:23.

Roder se mohl stát prvním hráčem v historii Buccaneers, který v NFL skóruje, ale místo toho nepromění ani jeden ze tří pokusů o field goal, vždy za ještě celkem lichotivého stavu.

Po druhém utkání se rozezlený kouč John McKay rozhodne udělat řez v kádru – a jednou z obětí je Roder. V Tampě končí po pouhých třech týdnech (a stává se oblíbenou otázkou v kvízech o NFL). Malou útěchou mu může být skutečnost, že ani tohle tým nespasí a prohraje i ostatní zápasy nováčkovské sezony, jeden dokonce 0:42. První vítězství si připíše až další rok v prosinci, při pokusu číslo 27, což je stále ligový rekord.

Mirro Roder byl specialistou na kopy z dálky, ale nakonec field goal za magickou metou 50 yardů nikdy neproměnil

V červenci 1977 se Roder, už jako čerstvý občan USA, vydává na další štaci. Podepisuje kontrakt s klubem Cleveland Browns. Ani tady nemá štěstí: v tréninkovém kempu si poraní koleno a brzy je propuštěný.

Poslední příležitost se jmenuje Green Bay Packers, kam přichází koncem srpna. Je to pro něj docela pikantní situace, protože Packers jsou největšími rivaly Bears. Navíc prvním kickerem týmu je další východoevropský emigrant Czesław Marcol, rodák ze slezského Opolí, který si v Americe říká Chester a je také vyznavačem soccer-style.

Marcola aktuálně trápí třísla, proto vedení Packers sáhlo po Roderovi. Je pojistkou pro případ, že by se polská hvězda nestihla vykurýrovat. Odehraje dva přípravné duely, vede si v nich slušně, ale den před startem sezony znovu slyší: „Dík, už tě nepotřebujeme.“

Vrací se tedy do Chicaga. Už napořád. Další starty k 29 zápasům v NFL nepřidá.

****

Odchodem z Green Bay končí i stopa Mirro Rodera ve veřejném prostoru. Americký žurnalista Mark Potash se mi ještě ozve s informací, že později hrál sálový fotbal za jakýsi slovenský tým, ale podrobnosti si bohužel nevybavuje. Nakonec objevím aspoň krátkou zmínku, že v prosinci 1978 nastoupil za Spartu Chicago v hokejovém utkání proti krajanům usazeným v Torontu.

Čerstvější zprávy nemá ani Chicago Bears Alumni Association.

Zkusím si proto zaplatit službu, která prohledává databáze, na něž je Google krátký. Za třicet dolarů se toho ovšem moc nedozvím. Seznam příbuzných, data narození dětí, bývalá bydliště, úmrtí v rodině…

Doklad o udělení amerického občanství

Neúspěšný je i pokus kontaktovat jeho dceru a vnučku. E-maily zůstávají bez odpovědi, stejně jako vzkazy na messengeru.

Štěstí nemají ani jiní. Když před čtyřmi roky pořádala Dukla setkání týmu, který se v roce 1967 probojoval do semifinále PMEZ (Rödr nastoupil v prvním kole proti dánskému Esbjergu), z žijících hráčů si upomínkovou plaketu nepřišli převzít pouze nemocní Josef Jelínek s Milanem Dvořákem a nezvěstný Miroslav Rödr. „Nemáme o něm zprávy, ale myslíme na něj,“ pronesl při slavnostním okamžiku majitel klubu Petr Paukner.

Po další sérii telefonátů a e-mailů na všechny možné strany se ke mně dostávají čtyři zaručené informace o místech, kde by Rödr/Roder měl bydlet. Ale bohužel ani jedna není správná.

Tak zkouším publikovat první verzi tohoto textu bez závěrečné tečky. Třeba se objeví někdo další, s přesnějšími informacemi.

Trvá to ani ne půlku dne. Sociální sítě mají asi vážně velkou moc. Nejdřív se mi ozve jeho známá, pak i rodina. A za šest dní už stojím před domkem, tady v Čechách, venku sněží a fouká, otevřou se dveře a usměvavý starší pán, který mi vychází vstříc, řekne: „Dobrý den, já jsem Mirek Rödr.“

Dvě hodiny pak poslouchám vyprávění o tom, co všechno se může vejít do jednoho neobyčejného sportovního osudu, o Dukle a jejích velkých postavách 60. let, o zákulisí NFL, o životě a slávě v Chicagu, o kamarádovi Stanu Mikitovi, o návratu domů. A s komentáři pana Rödra, v nichž se mísí humor s nostalgií, si užasle prohlížím staré fotografie a výstřižky z novin, zdejších, exilových i amerických.

„Vidíte, tady je se mnou Karel Brückner. Tomu jsme říkali Ovečka. Jo, jo, pár gólů jsme spolu dali…“

„Co je v téhle obálce? Á, moje smlouvy z NFL.“

„V tuxedu… To už snad ani není pravda. Šel jsem tenkrát na nějakou slávu jako zástupce Bears. Nóbl lidi, hudba, modelky.“

Před odchodem pak udělám věc, na kterou moc nejsem a která asi není příliš profesionální. Nechám si podepsat onu jedinou kartičku z NFL.

To je pointa, v jakou jsem na začátku psaní tohohle příběhu ani nedoufal.

20 Comments

  1. Dobrý den,
    jak jsem si u Divokého života přál ať má aspoň 1500 stran, tak Vaše články nejdřív roluju, jak jsou dlouhé, jak dlouho budu mít zábavu. Ač neběžec, Zátopek skvělý. Dukla mezi mrakodrapy je sama o sobě super téma a Vy tam najdete ještě tohle. Jste borec.

  2. Ahoj Luboš
    Dostal som sa k tvojmu článku
    Je to úžasná robota !
    Ako fanúšik Bears ti chcem poďakovať
    Bolo by zaujímavý aj rozhovor škoda že sa ti nepodarilo kontaktovať
    Ak pôjdem do Chicaga a budeš mat nejaké info adresy atd vedel by som obetovať nejaký čas na preverenie kontaktu
    Držím palce z pozdravom Stanley
    PS dovolil som si zdieľať tvoj článok na fB stránke

  3. Oprava údaje v textu: M.Rödr byl přeřazen z dorostu do mužů na jaře r.1961 v 17 letech / nar.22.1.1944 /

  4. Smekám! Úžasná práce, perfektní text, čte se to samo! Já teda sport, natož fotbal (jakýkoliv) vůbec nesleduju, nic mi to neříká, ale když mi tenhle odkaz vyskočil asi podesáté na Twitteru, tak jsem to zkusil 😉 A nelituju, opravdu výborné, díky 👍

  5. Tleskám a děkuji za perfektní investigativní práci. Celý životní příběh p. Rödra, který jste vypátral mě naprosto dostal. A mrzelo mě, že celému příběhu chyběl konec. Posledních pár přibyvších odstavců mě pak až dojalo. Jsem rád, že se p. Rödr navrátil zpět do vlasti a že se povedlo zakončit příběh prvního československého hráče amerického fotbalu. Ještě jednou díky.

  6. Vzpomínám na rok 1963 kdy Dukla zářila s Mirkem R. Jeho maminka dělala uklízečku na olomouckém peďáku. Všichni jsme mu přáli úspěch. Pak jsme se dověděli, že emigroval a stopa se ztratila. Díky za další zajímavé informace o něm-. Je mi smutno, že odešel další duklák ze slavné éry,

  7. Na Miroslava Rödra si vzpomínám,když hrál ještě za Železárny,no a potom samozřejmě za Duklu.Vím,že emigroval,ale teprve teď jsem se dočetl jeho další osud.Skvělý článek.

    • Jmenuji se Petr Filipec.S Mirkem jsem vroce 1963 jel vlakem do Prahy… ja rukoval do Kbel na vojnu …. on me povida ja take rukuji ale do Dukly Praha…. na nadrazi V Praze jsme se rozloucili….

  8. Nepochybuji o tom, že tento životní příběh „dvou“ sportovců by si zasloužil scénář a byl by skvělým filmem. Díky a tleskám

Napsat komentář

Your email address will not be published.