Ota Pavel, velký spisovatel český

Poprvé jsem se s Otou Pavlem potkal už jako batole – symbolicky a hodně vzdáleně, pochopitelně, vždyť umřel 369 dnů před mým narozením (a tedy přesně před 45 roky). Moje dětská lékařka totiž ordinovala v prvorepublikové vile kousek od vlakového nádraží, nejdříve arizované a posléze znárodněné, a jak jsem se v dospělosti dozvěděl, původně patřila židovské rodině Josefa Poppera, což byli příbuzní Oty Pavla, ostatně o nich píše v povídce Králíci s moudrýma očima. Tam jsem dostával pendepony do zadku, tam mi brávali krev a fonendoskopem poslouchali tlukot srdce.

Karel May promine, ale Ota Pavel byl moje první opravdová literární láska. Byť to nebyla láska na první pohled. I to se občas stane, že nejdřív jsou na řadě pochyby a nejistota a váhání, teprve pak přijde to pravé. Důvodem nejistot byla Pohádka o Raškovi. Už si přesně nepamatuju, jestli to na konci prvního stupně byla přímo povinná literatura, nebo jsme v čítance měli jenom ukázku, ale moc mě nenadchla. Málokterý názor a pocit z doby, kdy nám bylo deset let, si přeneseme až do dospělosti. Tohle je ten případ. Pořád mi to nic neříká a je to jediná Pavlova knížka, jíž jsem nikdy nepřišel na chuť.

O to rychlejší bylo okouzlení dalšími díly a dílky. Nejdřív jsem, to mi mohlo být tak jedenáct, přelouskal jeho sportovní povídky a reportáže. Byla úžasné, samozřejmě. Byl to styl psaní, který je neopakovatelný, zvláště v dnešní době, kdy sport dávno není studánkou čisté vody. Ale to nebyl už ani ke konci 60. let, možná snad proto Pavel svět sportovní literatury záhy opustil. Neumím si představit, že by o dnešní generaci sportovců, kteří vydělávají miliony a budují si tzv. brand, psal stejným stylem jako kdysi o Klozovi nebo Kubrovi. Bylo by to těžko uvěřitelné až směšné, mám dojem. Pokračovat ve čtení “Ota Pavel, velký spisovatel český”

Bída sportovních plagiátů

Možná jste si všimli, že pulty českých knihkupectví jsou v posledních letech zasypány biografiemi sportovních hvězd, od Jágra přes Sagana až po Neymara s Messim. Mají leccos společného. Především útlý hřbet a autorskou metodu charakterizovanou klávesovými zkratkami Ctrl-C a Ctrl-V. Nebo řečeno méně kulantně: nějak se nám tady rozmnožily plagiáty.

Pozoruhodné je, že se k nim snižuje i velké nakladatelství Albatros Media reprezentované značkou XYZ. Navíc cestou, kdy například brožurka o Jaromíru Jágrovi se v tiráži tváří jako překlad z Kanady; ovšem jméno autora ani údajné quebecké nakladatelství nelze dohledat na Amazonu, vlastně nikde. Dotyčný spisovatel T. J. Millner je vůbec produktivní a všestranný, vedle čísla 68 zvládne popsat i život Vardyho či Saganův. Asi není těžké dovtípit se, že za jménem se bude skrývat některý z českých autorů.

Dílka rozsahu možná tak dvaceti stran ve Wordu jsou slepeniny ze všech možných zdrojů, domácích i zahraničních, z novin, z webů i z autorizovaných autobiografií. S autenticitou nemají nic společného. Ani v případech, kdy objektem je český sportovec – například spisek o biatlonistce Gabriele Koukalové z dílny XYZ je vytvořen výhradně podle článků ze Sportu, MF DNES a webu ČT Sport. Náklady minimální, výdělky zřejmě solidní. Pokračovat ve čtení “Bída sportovních plagiátů”

Název

Nepátral jsem po tom, jestli jsem výjimka, nebo typický autor, ale než se vůbec pustím do psaní knížky, musím vymyslet její název. Naštěstí to netrvá dlouho. Většinou vyhraje první nápad. Jsou zkrátka chvíle v životě, kdy první myšlenka je ta nejlepší (a pak jsou samozřejmě i takové, kdy vůbec ne).

Nevím, proč to tak mám. Asi ještě před vyťukáním první věty potřebuju mít před očima název, který bude na obálce. Neuměl bych napsat 180 normostran a teprve pak se potit nad titulem. Potřebuju mít svoji představu od počátku aspoň částečně zhmotněnou. Asi jako existují rodiče, co mají o jménech potomků jasno dávno před početím (tedy ne že by ti, kdo nevědí ani při přestřihávání pupeční šňůry, byli nutně horší). Pokračovat ve čtení “Název”